Druhý večer jsem opět na sále, ale na operačním. Otevřený pupek a nade mnou se střídá několik hodin, se skalpely, konzilium chirurgů. Snaží se mi svým uměním prodloužit život, díky jim! Vím, není to hezké, jako není hezké celé stáří, zvláště když jste byli dosud, jako já, mladí, energičtí a - nesmrtelní. Asi jsem si vybral jeden ze svých kocouřích životů, protože jsem pořád tady. Co nadělám, jsem už stár, nikoliv starr.
Moji starší příbuzní jsou všichni na pravdě boží, já jsem teď na jejich místě, děda s třemi vnuky v následnictví. Střídání rolí. Odskok z práce na operaci, za pár týdnů budu zpět, ani nemyjte můj hrnek od kafe - ee, hned jsem zpátky? Pomalá rekonvalescence, týden po týdnu se protahuje, čekám na výsledky histologie. Jo, už to bude dobrý, jen si zaklepejte ještě támhle na dveře s nápisem onkologie a hematologie. Nashledanou, loučí se se mnou chirurg. Tak jo, onkologie, hematologie, endokrinologie, jen kontrolních doběrů krve mám už tolik, že podezřívám nemocnici z výživy soukromé upíří rodinky. Hodiny žití mezitím odbíjejí Fis-dur, šedesátka uplynula a stále jsem živ.
Osm, ne zrovna příjemných lekcí chemoterapických a ejhle, samé injekce, kapačky, léky. Plátkování v tunelu PET CT nachází další problémy. Jeden nádor, druhý, třetí, čtvrtý, lázně, další operace, štítná žláza musí ven. V zkratce - 478 dní na neschopence. V práci mají za mě dávno náhradu, tahle pohádka o návratu do pracovního procesu, se rozplývá jako mlha. Neschopenka je zakončena přiznáním invalidního důchodu. Mám ID trojku, na onkologii, není mi co závidět, zas tak lehké to není.
Takže jsem důchodce a nemusím už nic? Já, rocker. Kocour, basová kytara. Faust a znalec knižního díla Pratchettova. Modelář a technik. Rocker v penzi. Na kytaru najednou nějak nejde hrát, ruce mi chemií ztěžkly, zrácím v nich cit. Co bude dál, až mi zaroste jizva po štítné žláze, až přijde první výplata penze na účet a zas bude trochu lépe? Uvidím. Ještě pořád dýchám a poslouchám rock, jsem tady. Všechen čas světa, k tomu mám zrovna před sebou.