Při úporných bolestech zad, než si takhle po ránu sednou ty moje vyhřezlé plotýnky (zn. „sportem k trvalé invaliditě“), si udělám snídani; tu tedy fakt neodfláknu.
Tak teď už by ve schránce ty noviny mohly být, tak šup do županu a do výtahu. Modlím se, aby nikdo další nejel, neb po ránu vskutku nevypadám nijak vábně. Sakra, zase mi někdo ukradl výtah pod rukou; zdržela jsem se vkládáním včerejších časopisů do schránky jedné též osamělé sousedce, která miluje křížovky.
Konečně se můžu plně věnovat mému – už pár let, co žiju sama – každodennímu oblíbenému rituálu. Tu snídani jsem si totiž nachystala k postýlce a při četbě novin a časopisů si vychutnávám sousta bohaté snídaně s velkým hrnkem voňavé kávy. Tento rituál si fakt užívám.
Při ranní (no … „ranní“) hygieně, kterou tedy – po pravdě – čím dál víc flákám (pakliže nemusím mezi lidi) si v duchu opakuji: „den ze dne se mi daří lépe a lépe“ dokud této pohádce neuvěřím. A dokud sama sebe „nepřesvědčím“, že samota je přeci tak úžasná věc!
To už je půl desáté? Honem zapnu televizi, neb mi tam opakují kriminálku z předešlého večera, u níž jsem usnula, ani nevím jak. Miluju detektivky, odjakživa. A víte, co je jedna z mála výhod stáří? Zírám na už x-tou reprízu a zase – aspoň chvíli – nevím, kdo je vrah. Dříve jsem ho většinou uhodla na první dobrou. A pak si dám AZ-kvíz.
Kdyby mi někdo ještě před pár lety řekl, že televize bude moje stěžejní kamarádka... Nicméně, na rozdíl od mnoha mých vrstevnic, ještě nejsem jejím otrokem. Neběží mi nonstop. Prostě se podívám kdy chci, na co chci, tomu říkám svoboda. Že by další „výhoda“ osamělého stáří?
