POVÍDKA: Dovolená na Sardinii
Ilustrační foto: Pixabay

POVÍDKA: Dovolená na Sardinii

31. 5. 2024

Na letiště je přivezl otec Zuzany a v hale se s nimi loučil. „Holky, máte před sebou krásnou dovolenou, tak si jí užívejte, ať se vám nic nestane a hlavně všechno dělejte s rozmyslem. Rozumíme si?“ 

„Tati, my víme, co nám chceš říct, my ti rozumíme, ale už jeď, ať nemusíš platit parkoviště. Děkujeme a jak budeme na místě, zavoláme. Ahoj!“ A dala mu pusu. 

„Tak si to užívejte.“ 

Všichni se rozloučili a zamávali si.
„Vzhůru do oblak,“ nadšeně vykřikovala Dana. 

„Samy bez dozoru“, přidávala se Věra. 

„Jsme ještě v Praze, tak klídek“, uklidňovala je Zuzka. 

Byly to kamarádky od školy, a i když pracovaly každá jinde, často se scházely. Čekal je týden na Sardinii.
Na letišti v Algheru již měly připravené auto z půjčovny a podle navigace dojely do kempu. Ubytování se jim líbilo, kuchyňka malá, ale plně vybavená a k moři, co by kamenem dohodil. 

„Zavolat domů, že jsme dobře dojely a poslat fotky! Nezapomeňte!“ velitelsky, trochu z legrace jim přikazovala Zuzka.
Když vybalily, splnily slíbené povinnosti, šly obhlídnout „terén“ a pláž u moře. 

„Vidělas je?“

Tři kluci seděli na terase malé chatky nedaleko jejich bungalovu. 

„Jó, viděla, ale holky, žádní Italové, žádní kluci nejsou pro nás. To jsme si přeci slíbily?!“ 

„To je jasný“, přitakaly obě dvě a šly dál k moři.
„No to je nádhera, to je krása“, rozplývaly se, když stály ve vodě. 

„A podívej,

 támhle ty plážičky.“ 

Ještě se chvilku brouzdaly a pak pokračovaly do nejbližšího městečka. 

„Holky to si to tady užijeme,“ notovaly si. Cestu, podle moře lemovaly stánky se suvenýry, čepicemi, šátky, a když přicházely blíž k hotelům, penzionům, lidí přibývalo.
„Měly bychom si něco koupit k večeři. Co říkáte?“ 

„Dnes si dáme sýry a vínko“, rozhodla Zuzka. 

„Tak jó“, přitakaly Dana s Věrou. Sýry u stánku ochutnaly, nakoupily, to samé s vínem a spokojeně se vracely zpátky do kempu. Oslava prvního dne v Itálii se jim povedla a plné dojmů šly spát.

Ráno po snídani si vzaly ručníky a šly k moři. 

„Hezcí kluci, viď?“ jen tak lehce nadhodila Věra. 

„Jdeme dál a nedívej se tam a neprovokuj!“ odpověděly obě dvě souhlasně.
Našly si malou plážičku, kterou měli jen pro sebe. Chodily do vody, plavaly, opalovaly se na vysluněném břehu pláže. Vzpomínaly na práci, na kolegyně a byly šťastné, jak si užívají. Byly to kamarádky, které před sebou neměly žádná tajemství. A ty jejich „holčičí“ řeči k povídání na dovolené, přeci patří. Modré nebe, moře a lenošení, to bylo to, na co se těšily.
Docela nudné dopoledne přeťal bolestivý výkřik nedaleko nich. Všechny tři se zvedly a rozběhly se tím směrem. Jeden z těch kluků, kterého ráno viděly na terase, vylézal z moře, spíš poskakoval po jedné noze a z druhé mu crčela krev do vody. Kamarádi k němu přiběhli a pomáhali mu vylézt. Dohadovali se mezi sebou italsky.

Zuzka, která je zdravotní sestra, k němu přišla a anglicky mu řekla, že pracuje ve zdravotnictví, a že se na to podívá, když jí to dovolí. Ital se nebránil a Zuzka usoudila, že musí do nemocnice, že se to bude muset šít. Vypadalo to, že asi šlápl na rozbitou láhev nebo ostrý kámen. Nohu mu obalila do ručníku, který jí kluci podaly a nabídla se, že ho tam autem odveze. Kamarádi mu pomohli s oblečením a mezi tím Zuzka přijela autem před jejich chatku.
Během jízdy se dozvěděla, že se jmenuje Marcello, že studuje a všichni kluci jsou tady na týden, jako ony.
V nemocnici mu Zuzka pomohla ke dveřím chirurgie a dál už se domlouval se sestrou, která vyšla z ordinace. Asi za hodinu stál Marcello ve dveřích, nohu převázanou, přelepenou a opatrně našlapoval. Šel k Zuzaně a ta vyskočila, podala mu ruku a s její pomocí opustili nemocnici a došli k autu. Pevně se opíral o Zuzaninu ruku a byl jí vděčný, že mu pomohla.
U auta jí řekl, že by jí chtěl poděkovat a tak jí nabídl, že jí pozve na skleničku. Zuzku to potěšilo a tak hned zavolala holkám, že se trochu zdrží. Vymluvila se na nemocnici, že je tam hodně lidí, že je to daleko a mnoho dalších věcí, kvůli kterým nemůže brzy přijet.

Našli si malou restauraci a na zahrádce pod pergolou si objednali víno. Vesele se bavili a tak nezůstalo jen u jedné skleničky. A jak si povídali, tak občas se Marcello „omylem“ dotkl ruky Zuzany a ta mu ten letmý kontakt také oplácela. Čas jim běžel strašně rychle. Zuzka se nenápadně dívala na hodinky a vždy se v duchu utěšovala, že je ještě čas. Ale nakonec rozhodla, že už se musejí vrátit, aby ostatní o ní neměly strach.
V autě jí Marcello řekl, že by se ještě spolu mohli podívat z nějaké zátoky na moře. Zuzka byla na jednu stranu ráda, že nejedou hned do kempu, protože se jí Marcello líbil, ale zároveň se trochu bála. Když jí, ale Marcello ukázal na odbočku ze silnice, okamžitě otočila volantem a sjeli na malou opuštěnou silničku, která vedla k parkovišti.
Zastavili a pomalu se přesunuli na nedalekou lavičku zastíněnou borovicí. Oni měli krásný výhled na moře, ale z parkoviště tam vidět nebylo.
To už se oba drželi za ruce a zprvu ostýchavý polibek přecházel v polibek milenců, kteří již oba vědí a tuší, co bude následovat. Ani zraněná noha, ani italština jim nezabránila v trochu nepohodlném milování. Když opět oblečeni si sedali mlčky do auta, vyměnily si tiché pohledy a ještě si dopřáli krátký poslední dotek na rozloučenou a odjeli za ostatními.
V kempu už svítily lampy a pomalu se začínalo stmívat. Všichni společně, kluci, Věra s Danou čekali na terase, měli otevřenou láhev vína, kterou Francesco a Roberto přinesli. Tak se totiž jmenovali Marcellovi kamarádi. 

Proběhlo představování a seznamování všech dohromady a samozřejmě otázky: „Jaké to bylo v nemocnici? Co ti s tím dělali? Kde jste byli tak dlouho? A co se ti v té vodě stalo?“ Jedna otázka za druhou a v odpovědích se lež střídala s pravdou. Nakonec se všichni v dobré náladě domluvili, že zítra půjdou na pláž společně. A protože Marcello nemohl chodit, zvolili tu bližší pláž.

Druhý den už kluci čekali u vody. Na pláži bylo sice víc lidí, ale byla blízko. 

Když se usadily, Věra povídala: „Holky, já jsem včera, asi v tom zmatku, na té malé pláži, někde nechala sluneční brýle. Dojdu se tam podívat, jestli je najdu“

 A když se zvedala, přiskočil Francesco, podával jí ruku, pomáhal jí zvednout a anglicky se jí zeptal, kam jde? Věra mu to vysvětlila a on, že půjde s ní. 

„Tak pojď“, povídá Věra. 

„Tady je ta plážička“ a ukazovala, kde včera ležely. 

A vzápětí Věra vykřikla: „Hele jsou tady.“

A když si je nasazovala, nemusela nic překládat. 

„Co kdybychom se tady vykoupali,“ řekl Francesco. Věra si okamžitě sundala brýle z čela a už lezla do vody. Francesco plaval za ní. Spolu se potápěli, plavali a Francesco jí povídal: „Tamhle kousek je nudistická pláž. Šla by jsi tam?“ 

„Klidně“ frajersky odpověděla Věra. 

„Fakt? Opravdu?“ nevěřícně a překvapeně se optal Francesco. 

„A ty?“ na oplátku řekla Věra. 

„My jsme tam chtěli jít s klukama, ale víš, jak to dopadlo?! Půjdeš tedy se mnou?“ znovu se ptal Francesco. 

„Néé, dělám si legraci, nepůjdu.“ 

„Škoda, ale víš co?“ ještě se snažil zachránit situaci Francesco. 

„Můžeme si udělat nuda koupání tady. Pod vodou si sundáme plavky a budeme se koupat jako na nudistický pláži. Co ty na to?“ 

„No tak jo, ale ty první“, dráždila ho Věra. Šup a Francescovi plavky letěly na nejbližší vysoký kámen, který koukal z vody. 

„Jsi na řadě“, otočil se k Věře. 

„Ale jenom vršek“ a už přistála horní část Věřiných plavek také na tom stejném kameni. 

„Liberta!!!“ křičel Francesco ve vodě a na opuštěné pláži. 

Když Věra viděla, že jsou tu opravdu sami, trošku se předklonila a aby si toho Francesco nevšiml, odložila poslední kousek plavek na kámen vedle těch jeho.
Že je to krásné a svobodné, cítila Věra hned, jak udělala pár temp. Nic jí nestahovalo, nic jí neškrtilo, nic jí nebránilo v pohybu, byla to opravdu svoboda. Plavali kolem sebe, ale Francesco netušil, že je Věra úplně bez plavek. K sobě se moc nepřibližovali, a když viděla, že je Francesco moc blízko, odplavala dál.
„Jdu z vody“, řekla po chvilce Věra. Plavala ke kameni a teprve teď si Francesco všiml, že na kameni ležely její celé kompletní plavky. Došlo mu, že byli spolu ve vodě úplně nazí. Věra rychlým pohybem pod vodou si natáhla plavky a nacvičeným hmatem, zacvakla podprsenku, přetočila jí a byla oblečená. Francesco udělal totéž a oba již oblečení vylezli z vody.
Posadili se vedle sebe, dívali se mlčky na moře a oba cítili, že napětí mezi nimi stoupalo a jiskřilo. Francesco se malinko naklonil, rukou jí vjel do vlasů a Věru políbil. Ta už na tento okamžik čekala a jejich tanečky ve vodě, byla jen předehra k tomu, co následovalo. Plavky obou už ležely na písku a Věra si ani nevzpomněla na ten slib: „Žádný Ital, žádní kluci“. 

Oba se milovali a jen kámen ve vodě, byl jejich svědkem.
A nakonec, jako kdyby chtěli smýt to neplánované chvilkové poblouznění, spolu nazí vlezli do vody a proplouvali kolem sebe, dotýkali se a už jenom krásné vzpomínky je dělily od reality. Vylezli z vody, pomalu se oblékli a vrátili se zpátky na pláž plnou lidí a ke svým kamarádům. 

„Nebyli jste tam nějak dlouho?“ 

„Našli jste ty brýle?“ 

„Našla jsem je a ještě jsme si zaplavali“, podle pravdy odpověděla Věra a dál to nerozváděla.
Večeři už měli společnou a kluci opět obstarali víno. Další dny jim ubíhaly a pomalu se blížil den jejich odjezdu. Bavili se, pili, vyprávěli si, a Dana říkala, že by zítra dojela na trh koupit nějaké víno domů, otci. 

„On má rád víno a tak jsem mu slíbila, že mu nějaké dobré přivezu“. 

Musela to také říct anglicky, protože kluci na ní koukali a aby si nemysleli, že mluví o nich, tak jim to přeložila.
„Ale to se obrať na Roberta. Asi deset kilometrů odtud má jeho strýc vinice a sklípek. Ten ti určitě dobře poradí a vybere dobré víno“, řekl Marcello. 

„Já mu zavolám a domluvíme se, kdy bychom mohli za ním přijet. Chceš?“, nabízel se Roberto. 

„Ráda, protože já bych víno vybírala jen podle ceny. Vínům nerozumím“. 

A tak druhý den jí Roberto oznámil, že navečer pro ně strýc přijede do kempu a odveze je.
Strýc se nejdříve pochlubil sklípkem. Ukazoval jim víno v sudech, láhvích, vína archivní a vína vzácná, neuvěřitelné ceny. 

„Tak ochutnáme nejdřív bílé“, říkal. Ani to nemusel překládat, to Dana pochopila, protože do sklenky strýc naléval malinko, toho bílého moku. Začal vyprávět asi o tom víně, ale Dana nerozuměla a ani to nějak zvlášť vědět nechtěla. Všichni se napili a strýc dál vyprávěl o víně Robertovi a ten jen přikyvoval. A v zápětí strýc nalil další ochutnávku a další. ¨

Dana už cítila, že jí alkohol stoupá do hlavy a tak rukou naznačila, že to zatím stačí. Strýc se podíval na Roberta a chtěl, aby mu to přeložil. 

„Vždyť jsme ani ještě pořádně nezačali a to nás čeká ještě červené.“ 

Dana se bránila, kroutila hlavou, že na to není zvyklá a že bude brzy opilá.
Strýc odešel a přinesl na dřevěném podnose kousky sýru, olivy, šunku a všelijaké pochoutky k vínu.

„Tady si berte“, povídá. 

A tak malá přestávka a trochu jídla zbrzdila ten rychlý nástup alkoholu do Daniný hlavy. Strýc vyměnil skleničky a začal nalévat červené víno. Víno bylo lahodné, chutnalo jí to, ale bylo těžké, říkala Dana Robertovi. 

Opět dvě, tři ochutnávky a Dana toho měla plnou hlavu. Už jí nestačilo zakusovat sýry a olivy, už jí nestačilo dělat větší přestávky mezi další a další degustací, už byla opilá.
„Musíme se vrátit, musíme domů,“ snažila se kontrolovaně mluvit Dana, ale neuvědomovala si, že to říká česky.

 „Si, si“, taky trochu přiopile jí na to odpovídal a kýval hlavou Roberto. Strýc na něho zavolal a nabídl mu, že tady mohou přespat v hostinských pokojích. Když to řekl Roberto Daně, byla ráda, protože se jí tam líbilo a domů se jí nechtělo. 

A jak vypila hodně vína, byla její mysl uvolněná, zábrany šly stranou. ¨

„Musím zavolat holkám“ již anglicky říkala Robertovi. „Je o mně dobře postaráno, mám svůj pokoj a jdu spát“ do telefonu říkala Zuzce. 

„Přijedu zítra. Čau“ a zavěsila.
Ještě společně seděli asi hodinu a strýc jim mezi tím, každému připravil pokoj. Když odešel, Roberto se s Danou na chodbě rozloučili. Dana otevřela svůj pokoj, sedla si na balkon, snažila se vystřízlivět a srovnat myšlenky. Spát se jí nechtělo a tak seděla, dívala se na vinice a přemýšlela. A když jen tak zavadila v myšlenkách na Roberta a dnešní večer, otevřely se vedle na balkoně dveře a přišel Roberto. Jejich povídání nemělo konce, a když už o sobě věděli téměř všechno, Roberto se naklonil a že prý jí pošeptá jedno velké tajemství. Jaké to bylo tajemství a jak to dopadlo, to asi tušíte.

 Druhý den, když si všichni tři popřáli dobré ráno i strýc pochopil, že to bylo opravdu pro všechny krásné, dobré ráno. Robertova postel byla netknutá.
Slunce ozařovalo vinice a zlatavé hrozny čekaly na česáče a vinaře, aby opět v sudech uzrálo to lahodné a dobré víno, které dělá radost a potěšení lidem, kteří se ho napijí, aby povolilo uzdu zákazů, předsevzetí a trochu volnomyšlenkářsky dovolilo dělat lidem to, co by si bez jeho požití dělat neodvážili.
Po výběru a nakoupení vína pro Dannyho tatínka, je strýc odvezl zpátky do kempu. Bylo skoro před polednem a v kempu téměř nikdo nebyl. Všichni se schovávali před sluncem. Na příjezdové cestě se Dana a Roberto rozloučili.
Než Dana otevřela dveře chatky, holky si povídaly, vyprávěly, ale o svých dobrodružstvích se ani jedna nezmiňovala. Naopak, když se hovor stáčel k Italům, obě se snažily to zamluvit.
„No, konečně,“ vítaly Danu. „Tak vyprávěj, jaké to bylo a jak to dopadlo?“ 

„Holky já vám musím něco říct. Já to nevydržím! Já jsem se s ním…“ 

„ Já vám taky něco musím říct“ nenechala ji domluvit Věra. 

„A když se tedy přiznáváte, tak já taky“, honem dodávala Zuzka.
Chvíli bylo ticho. Ticho, několik vteřin. Všechny tři se po sobě dívaly, v očích jim cukalo a pak to vypuklo. Obrovský smích se hrnul ze všech tří hrdel, jako kdyby se prolomila hráz spoutané řeky. Mezi tím hurónským křikem bylo možné zaslechnout kratičké úryvky jako například: „Já si to myslela, ale čekala jsem, že to řekneš“ 

„Já taky, ale…“ A nebo: „Žádný Ital, žádní kluci. No, to je jasný“ A znovu řev, křik a smích.
„Ještě, že zítra jedeme domů“, po krátkém uklidnění říkala Zuzka. 

„Holky ale nikomu ani muk“. 

„To dá rozum“. 

A tak dál se utvrzovaly a přesvědčovaly sami sebe, že nic tak strašnýho neudělaly, když jsou svobodné a nezadané.
Možná (asi určitě), kluci čekali, že poslední večer bude probíhat jinak, ale holky měli svůj plán a ten tentokrát dodržely. 

Když se ráno společně rozloučili, vyměnili si telefonní čísla, slíbili si, že si budou volat, holky nasedly do auta a odjely. 

Na letišti odevzdaly auto a z okénka letadla se rozloučily s Itálií.
V Praze na ně čekal zase otec Zuzany. 

„Tak děvčata, jak jste se měla, jaká byla Itálie?“ 

Jednohlasně pronesly, že krásná a že příští rok pojedou určitě znovu. 

„Zuzko musím ti říct, novinku. Tvoje mladší sestřička se musí vdávat!“, dodal otec.
To však netušil, jak hluboce se mýlil. U mladší ségry, to byl planý poplach, ale u Zuzany, to byla pravda. A tak příští rok jely do Itálie Věra s Danou samy. Zuzka je přišla vyprovodit na letiště s kočárkem. A kam by také jezdila, když Itala měla doma, v Praze.

 

 

 

 

 

kultura literatura povídka
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA