Tak jsme to zvládli!
FOTO: Dana Straková

Tak jsme to zvládli!

7. 5. 2024

Vše začalo jako další den blbec. Nejdříve to vnukovi ukazovalo na Edupage, tedy na školních stránkách, příchod do školy v 9.54? A to měl už nultou hodinu, tedy od sedmi deseti a skutečně v šest hodin tím správným autobusem odjel, měl to normálně stihnout! Takže byl chvilku v podezření, že se někde flákal, ale nakonec to prý byla nějaká chyba, ve škole normálně byl a z těch stránek se to, jakoby zázrakem, ztratilo.

Zato ale přišla další jobovka a sice, že chlapec má dva roky propadlý pas a k tomu, aby ho do konce týdne získal, aby mohl odjet v neděli se školou na zaplacený poznávací zájezd do Belgie a Anglie, si o něj musí nejpozději zítra požádat. Je potřeba dostavit se s tím starým pasem a s občankou, s matkou, která mu souhlas s vydáním pasu podepíše a hlavně za vydání do 24 hodin je potřeba zaplatit poplatek, pouhých 6.000 korun!
Trochu problém, ani matka Alena, ani otec Petr je prý nemají, tak holt musí pomoct bába! Od dědečka bych žádnou pomoc nečekala, tomu bych o téhle anabázi radši ani nic neříkala. Nehodlám ještě poslouchat jeho řeči... No, když na to máš,... atd.  Tak jsme se s Alenou domluvily, že teda v úterý na sedmou přijedu s Péťou do Liťáku na náměstí, ona tam na nás počká a dojdeme mu ten pas vyřídit.

Proč přivezu Péťu já? Je u nás už měsíc, ačkoli má být normálně u mámy, která ale tvrdí, že ho nezvládá, že jí neposlouchá a ve škole to taky za moc nestojí a tak ho synovi normálně "vrátila", aby prý ho, jako otec, trochu srovnal. Ona prý z něj má deprese a musí se dát zdravotně do pořádku. Ach jo, to si ta paní myslí, že se děti seřizujou jako auta a že Petr, který má po těžkém úrazu dost problémů sám se sebou, ještě zvládne výchovu z matiky propadajícího a pubertou zmítaného gymnazisty? No a taky bude potřeba Péťovi vyměnit kapesné, prý 100 liber, což obnáší další tři tisíce...

Takže v rámci šetření jsem odpoledne vyndala z mrazáku dva roky starou, důkladně vymrzlou husu, co tam bývalá snacha, když se stěhovala pryč, nechala, s tím, že jí upeču na středu, protože to jdu do práce do Zubrnic a přijdu až večer, tak aby si měli kluci co ohřát. Tomuhle teda říkám "klidný podzim života", takhle jsem si to vážně nepředstavovala ani v tom nejhroznějším snu...

V noci jsem nemohla spát, přemýšlela jsem o tom, jak tomu našemu "malému" vysvětlit, že je potřeba řešit věci včas, anebo ještě lépe s předstihem, protože to by vydání pasu stálo jenom 600,- a že si nikdo ty peníze netiskneme a na stromě taky nerostou. Nakonec jsem zjistila, že žádné spaní už nebude a před pátou jsem vstala a skoro do půl sedmé se snažila z vymrzlé, naštěstí už rozmrzlé, příšery udělat hezkou, růžovou husičku. Bylo to úplně stejné jako posledně, když Petra koupila od paní na Horní Bukovině domácí štěpánskou husičku. Sice byla hezky buclatá a dobře vykrmená, ale byla černá a ty nedoškubané pysky na ní byly velice odporné. Zřejmě tehdy vzala dvě a jedna zůstala v tom mrazáku až do teďka. Doškubala a omyla jsem jí, nasolila a nakmínovala a pak odjela v půl sedmé s Péťou vyřídit ten pas.

Do Litoměřic jsme dojeli v pořádku a na čas, na náměstí jsem zvládla i pro mě nový systém parkování s nastavováním registrační značky. Sláva, musím se pochválit, ještě v té hlavě asi něco mám :-). Alena tam už čekala a tak jsme si vzaly pořadové číslo, měli jsme dvojku a jen chvilečku jsme čekaly, než se nám objeví naše číslo na tabuli nad dveřma.

A pak to přišlo. O vydání pasu do 24 hodin je možné požádat nejdřív v osm hodin, nikoliv hned teď po sedmé, protože je potřeba se propojit do systému Ministerstva vnitra a to lze až po osmé hodině. No to by tedy nebyl takový problém, počkáme si tedy do osmi a Péťa přide do školy o chvilku později... Horší bylo, že 

za prvé) je ve středu státní svátek, takže je všude zavřeno
proto za druhé) pas tedy bude k vyzvednutí až ve čtvrtek
a teď to teprve přijde. TAKTO VYDANÝ PAS JE POTŘEBA VYZVEDNOUT V PRAZE NA MINISTERSTVU VNITRA NA PANKRÁCI

Za žádost o vydání se platí 4.000,- na místě  a doplatek 2.000,- při vyzvednutí pasu v Praze. No do Prčic, kdo tam s ním dojede? Nebo ho tam pošleme, exota jednoho, aby si to vyřídil sám? Alena řekla, že musí být ve čtvrtek i v pátek v práci... A to jako Péťa nepůjde ve čtvrtek do školy?

V tom zmatku, co jsem z toho měla v hlavě, mi ani nedošlo, že jsem si měla vyzvednout peníze, abych je Péťovi, kdyby jel do té Prahy sám, dala a dokonce jsem po vyřízení všeho, tedy z mé strany se jednalo především o zaplacení, skočila do auta a jela domů a ani jsem mu ve spořce nevyměnila ty libry. No tak tam holt budu muset ještě dojet. Nějaká cesta sem tam se v tanci těch tisíců, na které ten pětidenní výlet do Belgie a Anglie vyjde, úplně ztratí, ne?

Doma jsem si uvařila kafe, dala si k němu  jako odměnu "za utrpěné příkoří" (tak to říkala kdysi jedna moje kolegyně v práci) ovocný košíček se žloutkovým krémem, co zbyl od nedělní oslavy Jaroslava a sedla si s tím venku do stínu. Bylo sice teprve devět, ale na sluníčku už bylo horko jako v parném létě. Naštěstí pofukoval vítr, jinak by se to snad ani nedalo vydržet. No, vždyť tohle všechno aby vydržel kůň, ne? Asi se dojdu podívat, co naši koníci na pastvině dělají, horko také zrovna nemilujou, určitě jsou zalezlí ve stínu, poklimbávají si pod stromy v remízku a pást se budou až navečer. Asi to zkusím taky tak, říkala jsem si, že už mi dneska nic neuteče.

Husička byla v troubě v režimu pomalého pečení na 120°C tak na čtyři, možná i na pět hodin a kdo bude mít hlad, dostane polévku s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi a borůvkové knedlíky. Ty zbyly včera od večeře, vnuk je kupodivu nechtěl a radši si namazal patku a pak ještě dva krajíce ještě teplého, právě upečeného chleba s máslem. Na moje připomínky, že ho bude bolet břicho, vůbec nedbal a to, že se mu na chlebu máslo teplem roztékalo, mu evidentně taky nevadilo.

Poslední dubnový den byl za námi a večer jsem si jen tak říkala, co nás asi čeká v květnu? To budeme koukat... No přece "Pořád se něco děje, jinak by nebyly dějiny!" :-)
V

e čtvrtek nám sluníčko svítilo od rána, ale že by se mi do toho velkoměsta nějak chtělo, to teda ne. Ale když to jinak nejde. Spíš bych si chtěla doma odpočívat, trochu něco vyprat a uklidit a třeba i uvařit nebo upéct. Jsem holt taková slepice domácí a ne výletnice. Co ale nadělám, když to jinak nejde?

Takže autem na autobus, autobusem do Letňan a metrem na Pražského povstání. Tam kousek pěšky a byli jsme tam. Pas nám vydal takový mladý chlapec a povídal, že je z Litoměřic a že dojíždí, tak jsem mu řekla, že jsem taky spoustu let jezdila z Litoměřic autobusem do Prahy do práce. A pak jsme se vrátili jednu stanici na Vyšehrad a tam jsem si konečně dala v restauraci YamYam jídlo, jak jsme to měly už dávno v plánu s kamarádkou Janou. Kdysi jsme si tam spolu daly jenom okurkovou limonádu a koukaly jsme, jak si všichni kolem pochutnávali a tvářili se náramně spokojeně a my jsme si tehdy řekly, že příště si taky něco musíme dát. A nějak k tomu nedošlo.

Dneska teda Péťa měl nějaké japonské nudle s mořskými řasami a houbami, já thajské pálivé nudle s kuřecím masem a okurkovou limonádou. Tu Péťa nechtěl a pil jenom neperlivou vodu. Zvládli jsme to hůlkama a byla to docela zábava, no a to vše za pouhých 630,- korun, nekup to!
Pak jsme se prošli přes Vyšehrad, na hřbitově se podívali na Slavín a na hroby známých herců, umělců, spisovatelů. Jenomže to je problém, Péťa, jako většina dnešních mladých, třeba ani nezná Brzobohatého, Vojtu nebo Vydru, ale aspoň Matušku a Buriana. A taky jsme viděli náhrobek Josefa Masopusta s rozervaným zlatým fotbalovým míčem a Josefa Rösslera Ořovského s lyžema, na Burianově jsou jeho ruce v pro něj charakteristickém pohybu a na Matuškově kytara a text "to všechno odnes čas".

Do Holešovic jsme jeli od železničního mostu na Výtoni sedmnáctkou po nábřeží a bylo to tedy s výhledem na Vltavu, Hrad, Petřín, Národní divadlo a Tančící dům a metronom na Letné, kde stával Stalinův pomník a dál kolem Výstaviště. Jeho bývalý název Park kultury a oddechu Julia Fučíka Péťu fakt pobavil. Metrem jsme dojeli z Holešovic do Letňan a ve dvě už zase mířili domů. V Litoměřicích jsem ještě vyměnila Péťovi těch sto liber a už nám výlet skončil.

A pak jsem seděla doma, připadala jsem si nějak "znavena životem", když to tak sečtu, tak mě ten výlet vyšel na deset tisíc, ale ještě nebylo všemu konec. Musím skouknout, co Péťa potřebuje vyprat a sbalit s sebou a Alena mu musí dovézt potvrzení o bezinfekčnosti a ještě nějaký další papír, co jí poslali ze školy, prý mu musí vyplnit.

Tak snad vše dobře dopadne a v neděli večer nám chlapec na ten poznávací zájezd odjede. To byl ale blázinec, co?

Dneska už můžu napsat, že v neděli večer vnuk odjel a v pondělí ráno už nám psal z Belgie...

 

 

 

 

Můj příběh rodina
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.