Můj seniorský den aneb stáří
Ilustrační foto: Pixabay

Můj seniorský den aneb stáří

7. 5. 2024

Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a babičkou na Vinohradech u Riegrových sadů v Praze 2. Byla to poslední ulice na Vinohradech, za námi už byl Žižkov. Nakupovat jsme chodili všichni na Žižkov, obchody byly v blízkosti našeho bydliště.

Cestou jsem slyšela volání: „Převeď mě přes ulici“ a když jsem se otočila, viděla jsem stařenku o holi. Samozřejmě jsem ji převedla. Nebo na nás volala další důchodkyně: „Pomoz mi s tou taškou, dej mi ji na konec ulice, já tam dojdu." Jako děti jsme potkávaly ty staré, ošuntělé, belhající se ženy a muže, osamělé a chudé. Jedna stařenka mi cestou vyprávěla, že má syna v Kanadě, je tady úplně sama.

Pak jsme jako děti jezdily se sestrou do Plzně, kde měla babička letní byt. Spolu na patře bydlel její bratr, nerudný, zlostný, věčně nespokojený, odhadem 60 – 65 let. Nás děti měl rád, a tak nám dával rady: „Střezte se stáří.“ „Po padesátce by se měl člověk střílet.“

Mamka nám ve slabé chvilce říkala: „To je peklo, když jsi stará.“

Tak jsem jako dítě vnímala, že asi nejlepší bude, když se stáří nedožijeme ani jedna.

Dnes jsme obě ve věku svého prastrýce a necítím se ani tak zoufalá, ani nespokojená. Když mě ráno probudí některá z mých koček šimráním po obličeji, vyloudí mi úsměv na tváři. Otevřu oči a zároveň slyším zpěv ptáčků ze zahrady. Po vydatné snídani – obě rády se sestrou jíme – jsem přinejmenším spokojená. Baví mě vařit, péct a jíst. To jsou mé lásky. Nádobí a úklid mě až tak nebaví, ale každá mince má svůj rub a líc. Nad knížkou se dokáži začíst natolik, že zapomenu na celý svět. Jóga mi vyčistí i hlavu. A taková procházka lesem? Komu by se nelíbila. Zpívám si staré odrhovačky z dětství. A když je člověk zdravý a má peníze, aby mohl cestovat a poznávat cizí země a třeba i tou řečí mluvit, kde se právě nachází, to je přece paráda.

Samozřejmě, že jsou dny, kdy se mi nevede, necítím se ve své kůži, narazím na článek ryze negativní, v jediném obchodě, co tady na vesnici je, nemají moje oblíbené jogurty, prodavačka je nevlídná, autobus do města má zpoždění, ale to je prostě život. Pořád přece nesvítí sluníčko, taky prší, je bouřka, zima, a ta je tady krutá, ale jaro přece musí přijít.

Milí íčkaři, Christian Morgensern má pravdu. Zakončím svůj článek jeho citátem:

„Chceš-li žít, zvykni si na mizerné počasí a nespravedlnost lidí.“

 

 

 

 

Jarní soutěž 2024 Můj příběh stárnutí
Hodnocení:
(5.1 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.