Cucflek. Pojednání hodící se k pučícímu jaru
Ilustrační foto: Pexels

Cucflek. Pojednání hodící se k pučícímu jaru

30. 4. 2024

Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych byla objektivní. Možná jsou mezi námi tací, co ho nikdy nevlastnili a ani nevyrobili, a těch je mi líto. K cucfleku totiž patří mládí. A vášeň. A láska. A potíže.

Mám na cucflekové období nostalgické vzpomínky. Byla jsem mladá, hezká, zamilovaná, a někdy se mi po tom všem trošku stýská.

Do stavu zamilovanosti jsem skočila rovnýma nohama v patnácti. Jeden den nic, a druhý den bum! Objevil se ten pravý. Chodila jsem jako ve snách, jako v horečce. Naštěstí mě objekt mého fatálního stavu brzo zaregistroval, a světe div se! Zamiloval se do mě. Byl jen o rok starší, ale byl zkušený, protože přečetl všechny díly Angeliky a věděl, jak se s dámou zachází.

První pusu mi dal na schodech, vedoucích do sklepa. Dodnes si pamatuju, jak mnou elektřina projela od rtů nahoru do hlavy a dolů k chodidlům. Uprostřed těla se energie chvíli zastavila a já myslela, že shořím…

Zřejmě to i na něj mělo podobný účinek, protože věci nabraly grády.

Nastalo období objevování. Brzo jsme znali nejen toho druhého, ale i sebe sama. Vývoj událostí se nedal zastavit. Nebylo mi ani šestnáct, když jsem poznala, jak je naplněná láska nádherná a spalující. To se potom snadno stane, že zůstanou viditelné stopy. Cucfleky.

Doma jsem musela předstírat, že mě bolí v krku a šátek kolem zduřelých mandlí je naprostou nutností. Dodnes nevím, jestli to rodiče prokoukli. Jestli ano, pak zachovali dekorum a nesnažili se zjišťovat, co se pod šátkem skrývá.

Ve škole to bylo kamarádkám hned jasné. Nositelka cucfleku byla středem zájmu a leckdy i závisti. Pokud byl znám autor onoho znamení, nebylo to až tak zajímavé, jako když byl tvůrce neznámý. Nebyla jsem sama, kdo musel občas nosit šátek i v parném létě…

Čas učinil cucflekům konec. Zřejmě jsme se naučili ovládat své vášně a sací reflex.

Na svůj poslední cucflek si pamatuju, jako by to bylo dnes. Byla jsem vdaná, měla jsem malou Terezku a pracovala jsem čerstvě v Československé televizi, Jako jediná holka jsem malovala kulisy a se mnou ještě čtyři kluci, jen o málo starší.

Jednou odpoledne jsem malovala historické vývěsní cedule do jakési pohádky. V jedné ruce malštok (tyčka, na jejímž konci je bambulka, slouží jako pomůcka při psaní), v druhé ruce štětec. Byla jsem skloněná nad sololitem. Jeden z kolegů se přiřítil ze studia, a chvíli mě pozoroval. Zřejmě jsem v něm probudila skryté vášně. Obešel mě, objal zezadu a přisál se mi ke krku.

„Co děláš, ty vole?“ ohnala jsem se malštokem. Dalo mi dost práce ho od sebe odtrhnout. Byl celý rudý, jak jím cloumaly choutky, a já celá rudá vztekem. Letěla jsem k zrcadlu nad umyvadlem. No jo, cucflek!

„Ty seš debil! Jak mám todle doma jako vysvětlit?“

„To je pro mě milostná předehra,“ culil se ten vůl a zkusil mě znovu obejmout.

„Opovaž se! Nebo tě kopnu!“ Mávala jsem malštokem i štětcem, až z něj cákala barva.

Týden jsem musela předstírat bolest v krku. Manžel si kupodivu ničeho nevšiml. Naštěstí jsem v něm nevzbuzovala choutky, jako v kolegovi.

Je to hodně dávno, co jsem měla na krku znamení vášně. To poslední pro mě bylo za trest.

Ke každému věku něco patří. V šestnácti jsem měla cucfleky z vášně, dnes je mám po návštěvě kardiografu, zato v hojném množství.

 

 

 

 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5.2 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.