(poračování)
Posadili jsme se na schody náklaďáku, rozbalili si jídlo, a aniž bychom spolu mluvili, pomalu jsme žvýkali. Odpoledne bylo teplé počasí a vlhký vánek vanoucí od Atlantiku na sever ulicemi čtvrti Bensonhurst působil ještě tepleji. Čas pokročil ke třetí hodině a kolem nás procházely děti propuštěné ze škol v doprovodu maminek. Romeo se bavil tím, že je pozdravil, zatímco já jsem apaticky pokukoval po vozidlech, která se valila kolem našeho náklaďáku v obou směrech.
Najednou jsem si všiml růžové Toyoty Avalon s nálepkou haitské vlajky na nárazníku, parkující jen třicet metrů od našeho náklaďáku. Za volantem seděla žena a zírala na nás. Musela nás už nějakou dobu špehovat. Naše oči se setkaly. O vteřinu později vystoupila z auta, zamkla ho dálkovým ovladačem a šla k nám. Ale jak šla! Nohy kladla s přesností jednu před druhou, jako by přecházela údolí na laně. Koketně se pohupovala v bocích jako modelka na ranveji a dívala se přímo před sebe. Měla na sobě kostkované nedbalky s krátkou blůzou, které odhalovaly břišní svaly a oranžové sako se slunečnicově žlutým zdobením na prsou. Oblečení jejího těla doplňovala stříbrná šála a zlaté mokasíny. Měla oválnou hlavu orámovanou kudrnatými vlasy a obrovské náušnice, které jí visely podél tváří.
„Ty brďo!“ vydechl jsem vzrušením. Začaly mi létat motýli v podbříšku. Podíval jsem se na Romea a zkoumal jeho reakci. Také ji zahlédl a pozoroval její kývavou chůzi. Jeho ruka se slaninovým burgerem mu spadla do klína. V další vteřině ta žena prošla kolem. Čekal jsem, že Romeo vyskočí a bude kolem ní bzučet jak žíznivý čmelák, ale k mému překvapení si odlehčil záda ze vzpřímeného postoje, pořádně si ukousl a neřekl ani slovo. Bez mrknutí oka ji nechal projít kolem. „Co je s tebou, Romeo? To je ta nejsvůdnější žena, která tu zatím prošla.“
„To není holka, se kterou bych se chtěl mazlit, boy. Ale jestli chceš, zavolám ji zpátky.“
„To by mi nevadilo,“ řekl jsem a dělal si z něj srandu, protože jsem nevěřil, že by se mnou ztrácela čas.
„Slečno, promiňte,“ zavolal za ní Romeo. Zastavila se a otočila hlavu. „Přišla byste sem, prosím?“
Žena se elegantně otočila. S líbivou, stylovou chůzí se k nám vrátila. Její rty se pohnuly. „Ano?“ řekla hlubokým hlasem. Rty byly tlusté, nabarvené fialovou rtěnkou a leskly se. Nosila umělé řasy, a když mrkla, pohybovaly se jako křídla černého motýla spočívajícího na oříšku.
„Nemohla byste nám dát číslo svého mobilu? Tento mladý muž by Vás rád pozval na večeři.“
„Byl by rád?“ otočila se ke mně. „Jak se jmenuješ, hezounku?“
„Jan.“ Začervenal jsem se nad jejím nečekaným zájmem.
„A chceš si se mnou trochu užít?“ řekla koketně.
Cítil jsem palčivou bolest v krku. „To by mi nevadilo, slečno,“ vymáčkl jsem ze sebe.
Všimla si mé rozpačitosti. „Jsi si jistý, že by ti to nevadilo?“
„Naprosto, slečno,“ zopakoval jsem.
„Tvoje dvě ano mě přesvědčují, že nežertuješ. Nebylo by to ode mně správné, kdybych tě odmítla, že?“ Dlouhými prsty si prohrábla vlasy. „Jaké je tvé číslo, Jane?“
„Číslo čeho?“ zeptal jsem se zmateně.
Usmála se. „Tvého mobilního telefonu, miláčku.“ Řekl jsem jí ho. Vzápětí ho vymačkala na svém telefonu a můj mobil zazvonil. Na displeji jsem si přečetl jméno Annie. „Zavolej mi, kdykoli to budeš chtít, darling.“
„Dnes večer mám volno,“ řekl jsem rychle.
Usmála se podruhé. „Ty jseš ale netrpělivý králíček. Můžu dnes večer?“ zeptala se sama sebe koketně. „Myslím, že můžu. Zavolej mi v sedm. Je to v pořádku?“
„Sedm je OK, Annie.“
„Sbohem, králíčku! Těším se na tebe dnes večer!” Zamávala mi a odešla zpět ke svému autu. Seděl jsem jako opařený horkou vodou a přemítal o rozhovoru.
„Šťastnej?“ Romeův hlas mě vrátil k rozumu. Podíval jsem se na něj. Ten mizera se chechtal.
„Co je tak legrační?“ vyštěkl jsem na něj.
„Nic, ha ha ha, nic,“ řekl a z plic mu vytryskly poryvy smíchu.
Dveře domu se otevřely a v rámu se objevil Jerry. Tiskl roli papíru pod jednou paží a deník pod druhou. Potřásl si rukou s majitelkou domu a zamířil k nám. „Jedeme zpátky do dílny!“ přikázal. „Musím dát Carlosovi tvar desky stolu, aby ho mohl dnes odpoledne nařezat.“ Když jsme nastoupili a Jerry si zapnul opasek, podal jsem mu tašku s obědem. Rozbalil burger, zakousl se a nastartoval motor. Vždycky jedl při jízdě nakloněný nad volantem.
Jeli jsme asi pět minut, když nás hlas ze zadní části náklaďáku řízl do uší. „I danced with her day ‘nd night, she was honkey but that’s all right,…"Ach, ne!" Jerry zaúpěl. „Sei stihl!“ vyštěkl na Romea přes rameno.
„Buďme k němu přátelští,“ přimlouval jsem se za něho. „Pamatuješ, co jsi mi řekl?“
Po krátké pauze Romeo znovu prolomil ticho. „Byla na místě rozpálená, líbal jsem ji hodně, hodně. Hráli jsme si, houpali jsme se, užili si spoustu legrace. Teď jsou prachy, které jsem ti dal pryč, hmm, jsou pryč, jsou pryč, jsou pryč, hmm, jsou pryč.“ Ale smyčka Romeovy milostné písně nečekaně skončila. Změnil žánr a začal rýmovat v hip-hopovém rytmu. „Jay, kup mi oběd. - Chceš jíst? - Omdlévám hlady. - Dostaneš burger. - Jay, burger je fajn. - Nestojí mě ani cent. - Aha aha aha. - Ani cent."
Otočil jsem se na Jerryho a smích mi roztáhl tváře. „Co to sakra je?“
Jerry pokrčil rameny. „To mi dělá vždycky, když odjíždíme. Ztrácí rozum a mumlá rýmy, který mu přijdou na jazyk. Říkal jsem ti, že je mešuge.“
Romeo se zabydlel v bezhraniční říši fantazie a nestaral se o nic, jen o své rýmy. „Moje máti mi řekla, bych byl hrdej na svou kůži, neprodával ji Evropanovi, neprodával ji Židovi. Buď sám sebou, Romey, tak řekla mi máti. A Bůh nechť tě chrání před jakoukoliv latí.—Říká, že má rád jazz, aha, aha, aha, já říkám, že mám rád soca, aha, aha, aha. Uno, dos, trés, aha, aha, aha, yummy pot ‘nd coca, aha, aha, aha.—I got the boy, I got’im. Ding! He’s no clue she’s a hoe. Dong! She’s a chick with a big prick. Ding! He’s no clue whom he gotta screw. Dong! Annie has penis. Ding! Annie is tranny. Dong! I got the boy, I got’im! Ding dong!”
Můj smích vyhasl. Cože? Romeo mě dostal? Mě? Pomalu jsem si pospojoval tečky a nemohl uvěřit výslednému obrazu. Ona byla on? Annie je transsexuál? V jejím chování jsem nepostřehl žádný mužský rys. Naopak, byla mnohem ženštější než kterákoli žena, se kterou jsem kdy mluvil. A ten blbec Romeo od prvního pohledu věděl, že je to maska. Nenechal se oklamat, ale použil ji, aby oklamala mě. Jak mohl být tak zlomyslný? Jak jsem mohl být tak hloupý a naivní? Ano, ten blbec mě dostal. Znovu. Otočil jsem k němu hlavu, jeho oči byly zavřené a ústa se smála. Sledoval jsem jeho zasněný výraz.
Jerry si všiml mého ztuhlého obličeje. „Něco se stalo?“ zeptal se.
„Co? Ale ne. Jen ten Romeo ... Vlastně si myslím, že mě začíná mít opravdu rád.“
(konec)
