Můj seniorský den. Minulost a současnost
Všechny fotografie: Soňa Prachfeldová

Můj seniorský den. Minulost a současnost

18. 4. 2024

Jak se daří? Děkuji, dobře. A vy? Ani se neptejte, nestojí to za nic. Mám se fajn, zdraví slouží a nevím, kam dřív skočit. No, to já nemohu říct. Všechno mě bolí, štve a rozčiluje, v televizi nic kloudnýho nedávají.

Na televizi skoro nekoukám. Je plno zajímavějších aktivit. Tak si někam zajděte, třeba do klubu seniorů. A co bych tam dělala? Poslouchala ty kecy o nemocech? Zkuste, uvidíte, umíme se bavit a zasmát se. Ne, to pro mě není. Když budete chtít, stačí zajít.

I tak začínají hovory s některými známými. Každý jsme originál, každý máme různé koníčky a každý tráví jinak své seniorské dny. Jak jsem na tom já? Tak asi normálně, pokud mě nic nebolí, mám prý energie na rozdávání. Občas si říkám, holka, kroť se, víš, kolik ti je? No jo, ty roky, ty jsou tady a nic s tím nenadělám, naopak jsem vděčná za to, co mohu, co zvládnu a za to, že mě baví život.

Moje nedělní ráno začalo jako obvykle. Mrknu z okna ložnice na oblohu, jejda bude krásně. Mrknu na papriky, na parapetu, vypadají dobře. Mrknu na sebe, no ujde to, pustím si cd a dám si moji volnou sestavu, tedy to, co mě příliš neunaví, hned po ránu. Postavím  na kávu, tedy nejdřív obsloužím kocoura a pak sebe. Při kávě vyřizuji mobilem ranní pozdravy, podívám se na íčko. A už to mi ukrojí dost ranního času.

Vidím, krásný, slunný den, tak mě chytá toulavá a vzpomínková. Vytratila jsem se z domu v tichosti, nasedla na mého oře a vyjela. Vyjela jsem do míst mého dětství, mého mládí, mého dospívání. Vzala jsem to zkratkou přes šachetní území. Byla tam odbočka na Břežánky, které musely ustoupit těžbě, dnes jsou tato místa ohraničená zdí. Projela jsem silnicí, po obou stranách kanceláře, jídelna, zdravotní středisko a parkoviště pro velmi mnoho aut. Vzala jsem to zkratkou na místa, kde byly haldy, na kterých jsem vybírala s našimi uhlí. Jako děti jsme si tam hrály, jezdily po hlušinách a dělaly jsme si věnce z pampelišek. Jela jsem okolo mé školky, dnes už slouží k bydlení. Haldy neexistují, okolo a směrem k městu vyrostly krásné nové domy se zahradami. A v klidné ulici si hrály děti. Zase, i když v úplně jiných podmínkách. Sjela jsem kolem hřbitova do parku, zvaného Kyselka. Je mi smutno z chátrajících lázní, které nyní vlastní město, ale co dál? 

Na zpáteční cestě jsem se zastavila u našeho domu, ale asi velkých změn nedoznal. Dala jsem se do řeči s místními, kteří postávali venku a evidentně se nudili. Ti byli nastěhováni do obecních bytů, Třída Rudé armády je přejmenovaná na Důlní. Tam už bych bydlet nechtěla. Projela jsem čtvrtí zvanou kdysi Ádela, jezdila jsem kolem řeky Běly buď na kole, nebo s vozíčkem na mandl. 

Nedalo mi to, abych se nestavěla u mé milované Márinky a byla jsem odměněna. Dvě krásné labutě se proháněly po hladině a jedna připlula hodně blízko ke mně. Také tam byly zvláštní kachny, ale ty odplavaly, byly hodně plaché. Docela by mě zajímalo, proč se říká "Nebuť labuť". Jsou to nádherní vodní ptáci, vím, že se říká, že labuť má jen jednoho partnera. Samička staví hnízdo z rákosí a labuťák potom bedlivě střeží svoji rodinku. Tak doufám, že u nás zahnízdí, ale nevím, je tu dost rušno.

Dojela jsem domů, honem jsem si udělala špagety, moji oblíbenou rychlovku, dala se do pucu a slíbila jsem kamarádce, že s ní zajdu na mši v našem kostelíku. Opravdu jsem si v té kostelní lavici příjemně odpočinula, přišla jsem domů, dala si dobrého turka a vyrazila na zahradu. A zalévala a zalévala. Mystynka by šla ještě ráda ven, ale to už bylo dost pozdě. Tak jsem se jí omluvila. Psí láska je jedinečná. Pes se na vás nikdy nenaštve, je šťastný, že je s vámi. No a večer nastal. Ještě jsem si udělala nějaké lekce z Duolinga a vzala knížku na čtení. Najednou, skoro před půlnocí, honem do koupeny a pak zalehnout. Jo, ještě si udělám v mobilu sudoku, ale to už mi padá mobil z ruky.

To byla moje seniorská neděle, obyčejná, úžasná. Vnímala jsem minulost, když jsem projížděla mými  tak dobře známými místy. Vybavovala jsem si jména sousedů, kteří v těch domech bydleli a už nejsou. Vše jsem bytostně prožívala. Občas si připadám, jako ta labuť. Chráním své hnízdo, své potomky, umím být noblesní, ale i štípavá, jsem věrná svému kraji, své zemi. Holka, nebuť labuť, si někdy říkám. Vnímám, jak je prima, že si můžeme popovídat a popsat svůj probíhající život, díky Íčku. Díky nám vrstevníkům, kteří  se tu mohou vypsat ze svých životních příběhů.

Tak ať mi ještě přibudou další vrásky, ať už od smíchu, či naskakujícími roky. Vnímám svoji současnost, vnímám, jak je dobré a důležité žíti v souladu s tím, co mám ráda. A je toho hodně. A do srdíčka se toho vejde ještě více.

Tak dobrou noc a krásné sny. ♥

 

 

aktivní senioři Jarní soutěž 2024 životní postoj
Hodnocení:
(5.2 b. / 44 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA