Rok 1974 byl zvláštní. Takový nudný, šedivý, nevýrazný. Nejzajímavější na něm je, že se tehdy narodilo nejvíce dětí v historii Československa, jinak k žádným výrazným událostem nedošlo. Ale výrazně se začala měnit móda. Pro někoho k horšímu, pro někoho naopak k lepšímu.
„Zhruba od roku 1973 začala na Západě, v zemích, které ovlivňovaly celosvětové módní trendy, rapidně stoupat rozvodovost. Mnohé ženy jsou poprvé v životě nuceny pracovat a tomu se přizpůsobuje móda. Opouští zaběhnuté představy o eleganci a obecně sdílený smysl pro vkus. To co bylo dřív považováno za směšné a ošklivé se stává zábavným a módním,“ uvádí Jarmila Frejtichová, autorka knihy Můj rok 1974. Jde o jednu z knížek ze série publikací věnovaných událostem různých let. Dají se v nich najít popisy významných událostí jednotlivých roků, ale především spousta zajímavostí dokumentujících běžný život – co kolik stálo, jaké oblečení bylo v módě, kolik si lidé vydělali a podobně.
Bylo to právě v roce 1974, kdy do té doby populární minisukně začaly ztrácet svou vedoucí pozici v módě. „Délka šatů a sukní se prodlužuje ke kolenům i níže, v oblibě jsou vypasované halenky, saka. Asi nejvýraznějším trendem roku 1974 jsou kalhoty do zvonu. A když říkáme do zvonu, nemyslíme tím nenápadný ustrašený zvoneček, který známe i dnes,“ připomíná autorka a zmiňuje, že takzvaně správné zvony byly klidně široké i půl metru, dokonce i více.
V Československu v té době vrcholila doba normalizace, společnost po okupaci ze srpna 1968 pohltila spíše poklidná, pochmurná nálada. Lidé se starali především o své rodiny, budovali chaty, stáhli se do soukromí. Hranice začaly být pevně uzavřené, do ciziny se jen tak někdo nedostal, módní oblečení nebylo tak běžně k dostání jako nyní, tak se mnohé ženy věnovaly jeho domácí výrobě. Zároveň však vycházely módní časopisy jako například Žena a móda, které prezentovaly kvalitní a vkusné oblečení, takže bylo kde brát inspiraci. Šikovné švadleny například do kalhotových nohavic všívaly klíny, díky kterým z nich vznikly zvony. Když šlo o klín z jiné látky, nebylo to na škodu, naopak.
Olga Schoberová. FOTO: Karel Kouba, ČTK
Minisukně vystřídaly v roce 1974 sukně dlouhé až po kotníky. Na prvním snímku zpěvačka Miluše Voborníková (foto ČTK ), na druhém snímku herečka Andrea Čunderlíková na XIX. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary v roce 1974 (Foto: Zuzana Humpálová, ČTK)
V roce 1974 zažil velký boom takzvaný etno styl. „Folklor byl v socialistických zemích podporován a tudíž oblečení s prvky lidové kultury se rychle zařadilo do výrobních plánů socialistických podniků,“ uvádí Jarmila Frejtichová. Ano, mnohé dámy vzpomínají, že v polovině sedmdesátých let se šaty a sukně zdobily různými šňůrkami, plátěnými krajkami, bordurami s motivy květinek, často ve folklorním stylu, oblíbená byla látka modrotisk.
Došlo k ústupu od umělých materiálů, do módy přišly přírodní. Oblíbené se staly semišové bundy, kožené šňůrky, dřevěné korálky. Pěkným dokladem módy té doby je článek otištěný v novinách Haló sobota publikovaný v knize Můj rok 1974. Stojí v něm například: „Délka náhrdelníků se prodloužila někdy až k pasu. K módním vestám, svetříkům a halenkám nosíme řetízkové kaskády. Vhodné jsou i kovové náramky, módní je kombinace matného a lesklého kovu. Dřevěná bižuterie je velice módní a dodá oblečení zvláštní půvab.“
„Pokud jde o materiální stránku, myslím, že se lidé neměli špatně. Sociální politika k nim byla vstřícná, skrývaly se za tím ambice, aby společnosti zapomněla na srpen 1968. Takže se začalo dovážet i nějaké zboží ze západu, budovala se sídliště, metro. Lidé mohli mít pocit, že se život zlepšuje, i když byla omezena jejich možnost cestovat,“ vysvětluje Jarmila Frejtichová.
Ceny z roku 1974 se z dnešního pohledu při srovnání tehdejších výdělků zdají být vysoké. „Ano, ale věci dříve mnohem déle vydržely, lidé si je pořizovali s tím, že jim budou sloužit dlouho,“ dodává autorka. Oblečení se opravovalo, přešívalo.
Průměrný plat v roce 1974 činil 2 232 korun, přičemž dámské šaty z umělého hedvábí stály 144 korun, pánský tesilový oblek 844 korun, vlněný 1 372 korun. Silonky stály necelých deset korun, za trvalou dámy v kadeřnictví zaplatily 33 korun. Právě ze srovnání tehdejších cen a nákladů se dá udělat nejlepší obrázek o životě v minulosti a proto jsou knihy ze série Můj rok mezi čtenáři oblíbené. A také kvůli už zmíněným popisům módních trendů. Protože většina lidí ráda vzpomíná právě na to, co kdy nosili oblečené. Stačí dát řeč na toto téma při nějaké společenské či rodinné sešlosti a už to jede:
„Pamatuješ na tu moji minisukni, tu červeno károvanou?“
„Jo, tu jsem ti záviděla.“
„A ty jsi měla takové super lakované bílé kozačky až po kolena.“
„Ty jsem si koupila v Praze, stály majlant.“
„Já takové nesehnala.“
„A kdy jsme vlastně mini přestaly nosit?“
„Tak to nevím, ale Horáčková nosí mini ještě teď.“
„Neblbni, vždyť je jí přes šedesát.“
„No tak úplně mini ne, ale nad kolena to má.“
„No tak to je hrůza…..“
Tak si taky zavzpomínejte, co bylo krásné, co byla hrůza, co se dalo koupit a co se shánělo. Třeba právě v roce 1974, přesně před padesáti lety.
