Lidský život je v podstatě jako film, ve kterém od narození následuje jeden záběr za druhým a o tom, jaký ten film bude, si každý alespoň z části rozhodujeme sám. Často se nás sice "režisér" snaží přesvědčit, že takhle se to hrát nedá, že by to mělo být jinak, ale jakmile klapne klapka, záběr jede a opakovat se sice teoreticky dá několikrát, ale já se většinou snažím "dát to napoprvé". Vždycky se to nepodaří a pak je prostě potřeba si tutéž akci zopakovat jinak a snad lépe.
Článek o tom, jak jsem si, coby čerstvá důchodkyně, hledala práci - brigádu, už jsem kdysi napsala. Tehdy jsem po dlouhém hledání a několika nepodařených pokusech se někde uplatnit konečně získala práci - průvodkyně v muzeu, která mě moc bavila a doufala jsem, že tam vydržím tak dlouho, dokud budu schopná tuto práci zvládnout. Letos ale došlo na to, co asi bylo po letech od původní rekonstrukce objektu nezbytné a po poslední akci - "Velikonocích na rychtě" - byla kravařská expozice z důvodu rozsáhlé opravy střechy uzavřena. Pro letošní a možná i příští rok...
A co teď? Začala jsem si hledat nové místo, protože být jenom doma s těma mýma dvouma chlapama, tedy manželem - dědečkem a synem Petrem, je někdy vážně na palici. Dědeček je starý bručoun a syn je palice umíněná, svéhlavá. No zaplať pánbůh, že je to aspoň tak, jak to je, ale já chci zase chodit někam, kde budou rádi, že mě tam mají, lidi se na mě budou usmívat a já se budu smát na ně. Jenomže hledání nebylo vůbec lehké, nabídka volných míst v dojezdové vzdálenosti se téměř rovnala nule. Nakonec jsem objevila inzerát na průvodkyni do Galerie v Úštěku. Od června. Zkusila jsem tam nejdříve napsat mailem a poté i zavolat a pan majitel mi řekl, že zrovna zařizuje Úštěcký velikonoční jarmark a má s tím spoustu práce, tak abych mu zavolala v úterý po svátcích. No tak jo.
Po Velikonocích jsem tedy zavolala a domluvili jsme se, že se mu přijdu "ukázat" v půl druhé. Byla jsem tam o pár minut dříve a slečna průvodkyně mi řekla, že o mě ví a že pan majitel přijde hned. Než přišel, stačila mi povědět, že tu práci dělá už dvanáct let a já jí na to řekla, že jsem se chodívala do galerie dívat, ještě když byli "U brány", že to tam bylo moc hezké v tom starém domě, bylo to sice malinké, ale mělo to úžasnou atmosféru. Ale bylo mi jasné, že to se asi tady říkat nesmí, pan majitel je hrdý na novou, velkou galerii s kavárnou, a tak by bylo asi lepší, pochválit mu to tady.
No a pak pan majitel přišel a pověděl mi, v čem by ta práce spočívala, ukázal mi, co kde je a řekl mi, že vlastně paní na sezónu mají, ale že je až odněkud od Rumburka a v Úštěku bývá jen přes léto, když je na chatě u jezera. A že by se jednalo jenom o zástup. Ptal se, co jsem dělala před důchodem, jestli umím na počítači a s mailem a fotit a vkládat fotky a nakonec si na mě vzal telefon a řekl mi, že se mi ozve. Tak to jsem si řekla, že budu vážně zvědavá, jestli to tak bude. Je to přece ta nejobvyklejší fráze, co člověk při hledání práce uslyší. Jinak by se mi tam asi i líbilo, je otevřeno celý týden a slouží se dlouhý a krátký týden. Takže se vlastně chodí do práce obden.
Ovšem když jsem zahájila tu svou letošní jarní akci "hledání práce", napsala jsem drze i do Ploskovic na zámek a do Zubrnic do skanzenu a nabídla se jim jako průvodkyně. A ze Zubrnic se mi ozvali! Paní mi odpověděla, že jí to prý potěšilo, protože mají jen dvě stálé průvodkyně a je toho na ně moc. A ať se přijdu ukázat v pondělí. Na to jsem teda byla zvědavá, kdysi se mi zdálo o tom, že mě byla v Kravařích ředitelka ze Zubrnic přemlouvat, abych šla provádět k nim. Říkala jsem to tehdy kolegyni Ivě a ona se mě ptala, jestli bych jí vzala s sebou. Obě jsme se tomu tenkrát docela zasmály.
S paní ze Zubrnic jsme se domluvily, že se jí přijdu ukázat v pondělí a domluvíme se, jestli mě bude chtít. Vyjela jsem ale zbytečně brzo, těch deset kilometrů jsem ujela raz dva a byla jsem tam, pochopitelně, jak je u mně obvyklé, ne jenom o trochu dřív, ale skutečně dost brzo. Myslela jsem tedy, že se trochu projdu, ale bylo děsné horko, a tak jsem vůbec neměla chuť se někde procházet. Sedla jsem si tedy ve stínu na lavici před pokladnou a chtěla tam do dvou počkat. Jenomže mi to bylo vážně dlouhé, a tak jsem se přece jenom kousek projít po Zubrnicích šla.
Všude kvetly stromy a chaloupky kolem cesty k zubrnickému nádraží se mi moc líbily. Když jsem se k domu z Loubí, tedy k pokladně, vrátila, bylo už za deset minut dvě a já se zeptala paní z pokladny, kde najdu paní zástupkyni ředitelky, se kterou mám domluvenou schůzku. Řekla, že jí najdu v kanceláři, ale ať počkám, že mi jí zavolá. Tak jsem chvíli počkala a než si pro mě přišla, seznámila jsem se zatím s průvodkyní paní Šárkou, tak se mi paní představila. Povídaly jsme si o tom, že se mi líbí jejich slepičky, co tam volně chodí a že mají moc krásné kohouty. Jeden je z loňských kuřat a mají prý obavy, jak spolu budou s tím původním vycházet. Ujistila jsem jí, že to bude v pohodě, že my máme doma taky dva a že to není pravda, že by se dva kohouti na jednom smetišti nesnesli. Až si mezi sebou ujasní, kdo je velitel a kdo je až ten druhý v řadě, bude jim to normálně fungovat. Naši kohouti mají rozdělené i slepice :-), jeden má čtyři a druhý tři a pokud se ten mladší nesnaží snaživě obšťastňovat i ty, co mu nepatří, je všechno v pořádku. Jenom když mlaďocha napadne, že by mohl zkusit "obcovat" i se slípkama toho druhého, tak mu velitel vysvětlí, že se to nedělá...
S paní, co si pro mě přišla, jsme potom probraly to, co by mi mohla nabídnout. Hlavně potřebuje průvodce už na květen a červen, přes prázdniny prý je to lepší, protože to mají na brigádě studenty a tak by byla ráda, kdybych mohla nastoupit už od května. Dala mi papír k vyplnění, vytiskla mi texty pro průvodce a domluvily jsme se, že to vyplněné dodám spolu s potvrzením o tom, že beru důchod a pak že se můžu klidně několikrát přijít podívat, jak to s prováděním vypadá. Patří k tomu i prodej vstupenek a upomínkových předmětů, což mě teda moc netěší, tomu jsem se snažila na rychtě vyhnout, ale třeba na to mají nějaký lepší systém, než měla rychta. Že to snad všechno je jenom potřeba správně zadat do kasy a nesplést se při vracení peněz. Uvidím...
Kamarádka Jana mi k tomu napsala, že je to super a že se mi tím zase jenom potvrzuje, že je asi pravda, že když si člověk něco moc přeje, tak se mu to splní. Asi bych si měla přát něco velkolepějšího, nebo za víc peněz, ale já budu asi spokojená, když mi to vyjde tady. Ten skanzen, tedy vesnické muzeum v přírodě, mi bude myslím asi mnohem bližší, než prostředí galerie s VIP hosty, vystavovateli a milovníky umění, i když zase by to bylo v té galerii pro mě něco nového. Tak jsem se nad tím hluboce zamyslela a řekla jsem si, že z galerie se mi třeba ani neozvou. A teď teda "babo raď"...
No, vyřešila jsem to hned druhý den. Beru ten skanzen a pánovi z galerie napíšu, že pokud bude mít o mě zájem i na podzim, tak ať se mi ozve.
Jak tedy bude vypadat můj seniorský den vlastně ještě úplně přesně netuším, ale doufám, že nudit se nebudu!
