Prožil nevšední život a velmi dlouho vůbec netušil, že je spřízněný s Josefem Valčíkem, který se podílel na atentátu na Reinharda Heydricha.
Měla jsem to štěstí, že jsem se mohla počítat mezi jeho nejbližší přátele a ráda jsem navštěvovala i jeho království – malý byteček na Radlické ulici v Praze. Hned v předsíni mohl nepřipraveného návštěvníka zaskočit mužský pás cudnosti nebo v okně světlíku visící ruka. A mezi knihami měl hostitel již připravenou vlastní urnu se jménem a datem úmrtí. Naplánoval si to na 29. únor 2615, ale kamarád mu prý prozradil, že ten rok nebude přestupný, tak Vráťa vždy se smíchem dodával, že tu tedy bude asi věčně.
Vráťu jsem znala již od poloviny devadesátých let, kdy byl ještě majitelem slavného Arbesova knihkupectví v krásných nových prostorách na pražském Smíchově. Dokonce jsem u něho měla i dva křty mých knížek, čehož se Vráťa dokázal pokaždé zhostit se svým úžasným entuziasmem a s nenapodobitelným elánem.
Tři dny před svou smrtí mi ještě telefonoval a vesele mi oznámil, že už je opět z nemocnice doma a těší se na brzké setkání. Plánoval, jak pro příští rok změní svoje Ebroviny, a navrhl abych mu do nich začala pravidelně přispívat. Tyto elektronické noviny byly jeho milované dítko, přispívaly do nich zajímavé osobnosti a vše mělo pouze jediný účel – potěšit čtenáře. Nikdy by mě nenapadlo, že v tu chvíli slyším milý Vráťův hlas naposledy v životě. Byl totiž plný dalších plánů, vymýšlel další projekty a vůbec nepůsobil dojmem někoho, kdo se chystá umřít. Dokonce chystal i novou knížku.
FOTO: Pavel Mészáros
Vráťa Ebr byl životem kypící muž, který byl nepřehlédnutelný a co všechno dokázal stihnout, to bylo obdivuhodné. Hluboce miloval knížky, a tak rád pořádal nejrůznější besedy, setkávání, happeningy a pravidelné pořady jako třeba v Salmovské literární kavárně, jež pokaždé budily pozornost. Vrcholem byla pak jeho Maxiautogramiáda potomků a příbuzných slavných osobností. Tahle „veleakce“ je prý dokonce zapsaná i v České knize rekordů.
A přitom už jeho příchod na svět byl hodně dramatický. Jeho maminka byla totiž sestrou Josefa Valčíka, který se podílel na atentátu na Reinharda Heydricha. Vratislav Ebr se narodil 20. října 1942 Františce Sívkové, rozené Valčíkové zřejmě v pankrácké věznici. Byla zatčena spolu s dalšími příbuznými po odhalení identity atentátníků. Nacisté se totiž nespokojili jen s dopadením samotných parašutistů, ale chladnokrevně povraždili i jejich nejbližší příbuzné. Vráťův otec František Sívek byl popraven v říjnu 1942 v Mauthausenu. Jeho manželka směla ještě pár měsíců po porodu malého synka kojit a pak ji také odvezli a popravili na stejném místě v lednu 1943. Jak se asi musela cítit matka odtržená od novorozeného chlapečka a kráčející na smrt?
Několikaměsíčního chlapce nechalo gestapo převézt do kojeneckého ústavu v Praze-Krči, kde žil do svých čtyř let. V roce 1945 ho adoptovali bezdětní manželé Ebrovi z Prahy 6, s nimiž Vratislav prožil krásné dětství. O svém pravém původu se dozvěděl od adoptivní maminky až ve svých šestnácti letech. Poté se také setkal se svými třemi staršími sourozenci Martou, Mirkem a Stanislavem, kteří vůbec netušili, že nejmladší bráška válku přežil.
Vratislav Ebr zemřel 13. listopadu 2023 a to bylo poprvé v životě, kdy své přátele opravdu zarmoutil. Bylo s ním totiž neustále veselo a úsměv a dobrou náladu rozdával plnými hrstmi. Řídil se totiž celý život heslem, že humoru není nikdy dost!
Marcela Kohoutová