Chvojen - magické místo, na kterém měl spočinout arcivévoda František Ferdinand d’Este

Auto jsme nechali na parkovišti pod zámkem Konopiště a vydali jsme se pěšky po cestě kolem Konopišťského rybníka. Tři dospělí, dvě děti a roční fenka Atinka. Bylo krásné slunečné počasí a bylo skoro neuvěřitelné, že se před třemi týdny na rybníku ještě bruslilo. Cesta kolem vody byla dost frekventovaná, míjeli jsme i další rodiny s dětmi, seniory na procházce se psy či neúnavné běžce.

Cestou kolem Konopišťského rybníka nás doprovázely nejrůznějní pohledy na zámek a klidnou vodní hladinu.

V zadní části rybníka bylo živo, ohlodané kmeny stromů svědčily i o občasné přítomnosti bobra.

Přešli jsme nově vyspravený dřevěný Žofiin most v zadní části rybníka a po chvíli mírného stoupání jsem spatřili náš cíl - vrch Chvojen s bílým kostelem v kontrastu s jasně modrým nebem. Rychlost naší chůze jsme museli přizpůsobit dětem, které občas potřebovaly něco prozkoumat. Třeba vylézt na myslivecký posed a rozhlédnout se z nezvyklé výšky pěkně po krajině. A také zájmům fenky Atinky, která byla sice na stopovacím vodítku, ale přesto se snažila prolézt každé roští. Nejvíce se jí zamlouvalo, když vyplašila nějakého bažanta, a těch bylo na okolních polích hodně. Poslední část cesty jsme stoupali alejí lemovanou starými ovocnými stromy. V duchu jsem přemýšlela o lidech, kteří ji tu kdysi vysázeli. A představovala si, jak bude tato alej vypadat v květu.

Pomalu začínáme stoupat na vrch Chvojen

Zastavujeme u krásných výhledů do krajiny

Na oblém vrcholku s poetickým názvem Chvojen ve výšce 406 metrů stojí osamělý zděný kostel sv. Jakuba a Filipa. První zmínka o něm je již z roku 1217, během své existence byl samozřejmě několikrát přestavován. Naposledy v letech 1904 až 1905, kdy byl kostel připravován jako rodinná hrobka pro arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, který sem jezdil pravidelně v kočáře na bohoslužby z nedalekého zámku Konopiště.

Kostel byl v sobotu odpoledne zavřený, ale bylo zřejmé, že se zde konají pravidelné bohoslužby i občasné koncerty nebo akce. Dvakrát jsem ho obešla kolem dokola, prohlížela jsem si jeho masivní stavbu detailně z různých stran. A zároveň se kochala i výhledy do krajiny, které se vždy po pár krocích měnily. Přes čerstvě opravenou hřbitovní zeď jsem nahlédla i na malý hřbitůvek s několika udržovanými hroby. Ke kostelu vede i nová křížová cesta, kde jsou jednotlivé obrazy dokonce doplněny vysvětlujícími texty. Na informační tabuli jsem se dozvěděla, že se na tomto místě před dvěma a půl tisíci lety nacházelo keltské hradiště. V druhé polovině 12. století toto místo již patŕilo Slovanům, kteŕí si postavili na vrcholu kopce své sídliště. A protože bylo uprostřed jehličnatých lesů, dostalo název Chvojen.

Kostel sv. Jakuba a Filipa na vrcholku.

Hřbitůvek kolem kostela.

Výškový bod na vrcholku Chvojenu mezi ovocnými stromy

Odejít se mi z tohoto zajímavého místa nechtělo, ale klesající slunce upozorňovalo na pokročilou hodinu. Zpátky se naše rodinná skupinka vracela jinou cestou, která vedla zpočátku po žluté turistické značce. Po chvíli jsme přišli ke skupině několika domů, z nichž nás upoutal zrekonstruovaný objekt statku. Bohužel tichý, mlčenlivý zavřený. Obešli jsme ho ze tří stran, nikde ani živáčka. Po úzké silničce lemované starými jabloněmi jsme sešli k Jarkovskému rybníku. A naše cesta skončila chvíli pŕed západem slunce tam kde začala, u Konopišťského rybníka. Odménou byl pohádkově krásný pohled na zámek ozářený sluncem a jeho odraz v rybníce.

Před vstupem do mlčenlivého statku.

Ke statku patří i sklípek. Dříve tam prý bývalo občerstvení, dnes je zavřeno.

Stíny se prodlužují, jsme na cestě zpět.

Večer jsem kupodivu neusnula jako špalek, asi se mi pŕece jen podaŕilo načerpat nějakou tu energii, která mi v posledních dnes dost scházela. Na internetu jsem si vyhledala spoustu dalších pŕekvapujících informací o místě, které jsem právě navštívila. Zaujaly mě především obrázky z interiéru kostela, ale i zmínky o magických silách, rozsáhlých podzemních chodbách, či o jantarové komnatě. A také informace o nadšencích, kteří toto místo udržují. I když jsem na sobě žádné viditelné působení magických sil nezaznamenala, cítila jsem se na tomto místě klidně, uvolněně a povzneseně. Pokud sem ještě nékdy zavítám, ráda bych se podívala i do interiéru kostela, kde prý je působení magických sil nejsilnější.