Když nám na začástku letošního roku zadala paní učitelka téma - Co byste rádi prožili v roce 2024, napsal jeden z nás, Michal, že by rád letěl letadlem do Portugalska. Já, Marek, jsem si přál prožít pár dní na horách s babičkou a s dědou. Maminka říkala, že na Portugalsko si ještě počkáme, ale že nás všechny tři klidně na tři dny dědovi a babičce půjčí.
Když se blížily jarní prázdniny, babička sedla k monitoru a přes booking objednala pobyt na horské chatě Šumná na Pustevnách. A tak jsme mohli 20. února, dva dny po našich desátých narozeninách, vyrazit z holešovského nádraží přímým vlakem až do Rožnova pod Radhoštěm. Tam jsme přestoupili na nějaký okružní autobus, který nás vyvezl až nahoru na pusté Pustevny. Všichni cestující po cestě vystoupili, na konečnou dorazilo jen nás pět. Nikde ani živáčka, stánky zavřené, i ledové sochy zmizely. Navíc začalo pršet. Naše opuštěná chata byla hned kousek od zastávky. Vytočili jsme kód u schránky, který přišel babičce na mobil, načež na nás vypadly klíče od chaty a našeho pokoje č. 4. Na celé velké chatě jsme byli úplně sami, nikdo nás nevítal. Na pokoji bylo teplo, puštěný elektrický radiátor hezky hřál. Rozdělili jsme si postele na spaní. Napřed jsme se ale my dva poprali o horní postel. Potom jsme se bratrsky domluvili, že se na ní vystřídáme. Hned vedle byla společenská místnost s TV, mikrovlnkou, rychlovarnou konvicí a ledničkou. Po cestě nám vyhládlo, tak babička vytáhla z batohu řízky, chleba a okurky. Starší bráška, přesto, źe měl zakázáno táhnout sebou budíky, oblíbené deky apod., vybalil šlehač na mléko do kávy a nám do oblíbeného Kara.
Venku přestalo pršet, tak jsme vyrazili vstříc zážitkům. Napřed jsme se trošku porozhlédli po okolí, a potom už naše kroky vedly ke slíbené stezce v korunách stromů. Slečna v pokladně nám nabídla výhodnější rodinnou vstupenku, a nám už nic nebránilo vystoupat vzhůru k oblakům. Docela to po dešti pod nohama klouzalo, ale měli jsme pořádné boty, tak jsme to dali. Horší to bylo na zavěšené houpavé himalájské cestě, ale i tu jsme zvládli. Úplně nahoře byla prosklená vyhlídka, tu dal ale jen jeden z nás, brácha Andrej. Za odměnu za naši statečnost jsme dostali vizitky a razítka do cestovatelských deníčků.
Na druhý den naplánovala babička cestu na Radhošť. Říkala, že se uskuteční za každého počasí, i kdyby trakaře padaly. Nepadaly, ale do rána napadlo asi 8 cm krásného bílého sněhu. Když jsme si připravovali snídani, podařilo se nám vyhodit v celé chatě pojistky teplometem, kterých tam bylo plno. Náš šikovný děda je ale, podle telefonických instrukcí paní majitelky, znovu nahodil. Potom už jsme mohli vyrazit na náš naplánovaný výlet. Před námi nebyly ve sněhu žádné stopy, jen vyjeté koleje od sněhové rolby. Po cestě nás předběhli nějací turisté, my jsme nikam nepospíchali. Vyfotili jsme se na vyhlídce a u sochy Radegasta, a po 4 km jsme byli u hotelu na Radhošťi. Babička s dědou chtěli jít ještě za Cyrilem a Metodějem ke kostelu, ale jak už to v demokratickém světě chodí, my jsme je přehlasovali, a napřed jsme si to zamířili do tepla doplnit kalorie. Někteří je doplnili polévkou a pivem, my sladkýma borůvkovýma knedlíkama. Potom jsme se uvolili k obhlídce dřevěného kostela a vydali se mlhou na zpáteční cestu. V chatě nás srdečně vítala sama paní majitelka. Asi chtěla být nablízku, kdyby jsme zapříčinili zase nějakou poruchu. Večer ale proběhl v pohodě. Na chatě bylo, k našemu příjemnému překvapení, připojení k Wifině, a náš tatínek nám na dálku na hodinu odemkl mobily.
Pobyt na chatě se naplnil, a nás čekala, po vydatné snídani na krásně modrém Libušíně, naše první životní cesta sedačkovou lanovkou dolů do Trojanovic. Před jízdou jsme si ještě na chatě museli obléknout všechno to, co jsme měli sebou. Dospodu pyžamo, tepláky, mikiny, nahoru šusťáky a bundy, zkrátka všechno, aby nám nebylo na lanovce ve větru zima. Babička říkala, že za to něčím zaplatíme, ale platila ona. Až dolů u rozcestníku nám došlo, že zaplatíme 6 km pochodem podél potoka přes celé dlouhé Trojanovice, až na nádraží do Frenštátu pod Radhoštěm. Cesta vedla po rovince a nám bylo krásně teplo v těch vrstvách oblečení, které jsme měli na sobě. Vlak neměl zpoždění, a cesta do Holešova nám rychle uběhla. Před nádražím na nás čekala s autem maminka, a my jsme ji, jeden přes druhého, mohli vyprávět, co všechno jsme za ty tři báječně dny zažili.
Michal a Marek
