Tuto větu slýchávám ve svém životě dosti často. Jenže pod slovem láska si každý představuje něco jiného. Mladí si přejí třeba krásné milostné chvíle s člověkem, kterého si ve svých představách vysnili, nebo ve svém okolí vybrali, třebaže i bez jeho vědomí. Pro starší to jsou třeba naopak krásné již prožité chvíle se svým blízkými, se svými dětmi, někdy i se svým milencem.
A co já v kategorii 80+? Pro mne je slovo láska trochu silné slovo. Mám samozřejmě krásné a milé vzpomínky na své mládí, na manželství a mateřství, ale nepoužívám již slovo láska. Vždyť lze použít tolik jiných slov, jako něžná vzpomínka, jemné pohlazení, něžný pohled, tiché porozumění, souznění, sdílená radost, ale i odpuštění. Takže, co já ve svém věku skrývám pod názvem láska?
Již od dětství ráda zpívám, aniž bych mohla kdy chodit do nějakého pěveckého sboru. A až na stáří, tedy před 17 lety, kdy jsem se jako vdova musela přistěhovat do Prahy, jsem se stala poprvé členkou pěveckého sboru, sboru Seniorek Života90. Tak se naplnila moje radost ze zpěvu, zvláště pak při moravských lidových písních, které mám nejraději. Kromě toho jsem ještě členkou malého pěveckého „sborečku“ v Praze 13, skládajícího se taktéž z „děvčat“ dříve narozených.
Při zpěvu se cítím dobře a těší mě, že mohu svým hlasem přispět do společného tříhlasého provedení písně. Je to moje nádherná náplň volných dnů, ale promiňte, nenazvu to láskou. Je to pro mne příliš silný výraz. Myslím si, že v mém věku je velkým darem mít srdce plné malých a tichých radostí, zvláště když je máte s kým sdílet. Tím myslím „společnost“, ve které se cítíte dobře, kdy víte, že vás i oni rádi vidí a víte, že se s vámi rádi opět setkají.