První dojmy nových obyvatel a rozdíly v komfortu města a venkova byly do oči bijící. Tak matka se uvázala pracovat v podniku ještě několik let a zakrátko dostala byt ze stabilizační výstavby 3+1.
Po nastěhování se řešily první problémy. Výstavba domů probíhala úžasným tempem, jenom jaksi chyběli lidé na dokončovací práce a terénní úpravy. Přišla iniciativa prvních bydlících. Někdo zorganizoval dlaždice a upravili jsme si přístup do domu mimo bláto. V suterénu měla být prádelna se sušárnou, tak se sousedy jsme vysekali drážky pro elektroinstalaci a prádelna zakrátko fungovala. Ženy a dívky zase vyleštily okna a dokončily úklid po stavbařích a hned se příjemněji bydlelo.
Při nahodilém setkání s bývalými venkovskými sousedy jsem musel vždy obsáhle popisovat, co a jak a jak se nám tam vlastně žije. Úsměvné byly dotazy, kolik slepic či králíků si tam můžeme chovat a kde vlastně? Že žádné – pro mnohé těžko představitelná realita.
Společný zájem a konaná práce vedly k navazování přátelských sousedských kontaktů. Ovšem také se odkrývaly charaktery lidí přicházejících z okolních vesnic, ale i z daleka. Konflikty nedaly na sebe dlouho čekat. Tak na první domovní schůzí se mimo jiné řešil i úklid společných prostor, že někteří se vyhýbají.
Nastala vzrušená debata, ženy zvýšeným hlasem hájily své názory a kritika směřovala ke konkrétním jednotlivcům. Někteří uvedli ospravedlňující argument, jiní jen výmluvu. Triumfální argument však uvedla mladá paní pocházející z obce Hnojník. Urazila se a prohlásila domovským nářečím: „A co se vy vlastně myslíte? Že jsem se provdala za inženýra, abych vám tu zametala schodiště?“
Všem vyrazila dech. Zmlkly i ty nejhlasitější kritičky. Z rozpačitých pohledů ostatních se dala vyčíst otázka, jak se ze selské děvečky stala městská dáma.