Poslední dobou je můj život plný kotrmelců. Z týrané ženy jsem se stala svobodnou migrantkou, abych se po čase na chvilku ocitla mezi milionáři, hned nato získala vytouženou vlastní střechu nad hlavou, a rázem tak spadla mezi chudinu, žijící jen z důchodu; sice po létech práce pro blaho státu zaslouženého, leč nevelkého.
Vzala jsem si tužku a papír a zamyslela se nad sloupečky zisky a výdaje. Žádná hitparáda, vám povím. Po rekonstrukci bytu jsem zůstala prakticky na nule. Chodí mi sice moje rentička, ovšem stačí to na skromné živobytí a víc ani náhodou.
Byla jsem zvyklá, v dobách, kdy jsem ještě chodila do práce, koupit si sem tam něco pro radost, občas zajít na kafe nebo na oběd, a hlavně jsem si jezdila, kam mě srdce táhlo. Žádnej problém. Pokud budu chtít i nadále žít, jak jsem byla zvyklá, musím si najít brigádu, to dá rozum. I zabrousila jsem na servery, nabízející tisíce pracovních příležitostí. Aspoň tak se ty servery holedbají.
Když jsem si upřesnila, co chci a co ne, a co chtějí případní zaměstnavatelé, moc tam toho pro mě nezbylo. Naliju sobě, i vám, čistého vína. Už jsem nehodlala hákovat osm hodin denně. A když jsem se tak zamyslela, co vlastně umím, tak toho tedy taky moc není. Svoje invence a schopnosti jsem, zdá se, už vyčerpala.
Co vlastně umím? Zpívat? Psát? Malovat? Jo, průměrně, a tím se rozhodně neuživím. Pak mě osvítilo! Uklízet! To umím! Toho se nebojím! A ani nemusím umět cizí jazyk!
Na jednom z mnoha pracovních serverů jsem nabídla své uklízecí služby. Hned druhý den mi přistála odpověď. Psala mi mladá matka od dítěte, že by si přála úklid bytu 2 plus kk 1x týdně, 150 kaček na hodinu. Domluvily jsme se na schůzce, abychom si všechno ujasnily na místě. S tlukoucím srdcem a přesvědčením, že jsem ta pravá, jsem zazvonila u dveří v zánovním domě.
Otevřela mi korpulentní mladá matka, držící na ruce malého sotva ročního chlapečka. Při prohlídce bytu, který se měl stát zdrojem mých příjmů, mi vysvětlila, že pracuje online z domova coby poradkyně a koučka pro ženy v oblasti stravování. To mě při pohledu na její postavu malinko udivilo, ale to nebylo na pořadu dne.
Byt nebyl velký. Paní mi ukázala, kde co je, a při tom mi vykládala, že s tím dítětem nemá moc čas na úklid, že má i paní na hlídání, aby mohla v klidu pracovat na počítači. Ještěže má manžela, který umí vařit. No jo, jiná doba, pomyslela jsem si při vzpomínce na moje začátky manželské i mateřské, kdy jsem navíc ještě i studovala, zároveň chodila do zaměstnání a teplé večeře i uklizeno byly zvyklostí. Pravda, měla jsem taky o dvacet kilo míň než moje eventuální zaměstnavatelka.
Paní sáhla během řeči do šuplete a vytáhla šest utěrek různé barvy, velikosti i struktury. Následně pak k utěrkám postavila řadu čisticích prostředků s nápisy v cizích jazycích, vše přísně bio, jak pravila. Ty utěrky byly každá na jiný povrch, a stejně tak i prostředky. Paní poznamenala, že s tím mám určitě zkušenosti a vím, co se na co používá.
Pak se sebrala a s chlapečkem vyrazila na procházku, aby mi nepřekážela. Chvíli jsem marně studovala utěrky a prostředky, a pak se vrhla na úklid. Řídila jsem se letitými zkušenostmi a z šesti utěrek jsem použila tři dle svého uvážení.
Paní se po dvou hodinách vrátila a já jí předala vygruntovaný byt.
Večer mi přišel mail. Paní mi stručně napsala, že očekávala lepší výsledek, a že příští týden přijde další adeptka na úklid. To mě dost zdrtilo. Tak já celej život uklízím, podle mého přesvědčení dobře, a najednou mám nevalný výsledek… kdybych použila všech šest utěrek, tak bych určitě obstála. Kdybych je aspoň namočila a vyždímala… kdyby… no jo, jsem marná. Neumím ani anglicky, ani pořádně uklízet.
Když jsem si uklidila svůj vlastní byt za pomoci českých čisticích prostředků a tří utěrek, z nichž jedna byla na podlahu, druhá na ostatní povrchy a třetí na prach, nenašla jsem na svém úklidu žádné nedostatky. Asi nejsem náročná.
Koneckonců jsem mohla být ráda, že mi paní poslala tři stovky za dvě hodiny práce. Jsou totiž tací, kteří první pracovní výkon považují za zapracování a nedají vám nic. I to se mi stalo, když jsem celý den skládala noviny a časopisy. Odměnou mi byla pochvala, že jsem rychlá, šikovná a bezchybná, ovšem to víte, jsou tady mladší, tohle bylo zaškolení, tak nashledanou.
Moje sebevědomí kleslo na bod mrazu. Zdá se, že mám svoje odpracované a hodím se tak akorát na krmení holubů u Vltavy. Samozřejmě zadarmo a z ušetřeného krmení, které si odtrhnu od pusy.
Naštěstí mám Finna, kterému je fuk, jak panička uklízí, hlavně když je plná miska a otevřená náruč, kdykoliv si kocourek vzpomene. Netuší, že poslední peníze jsem dala za něj. Je to moje nejlepší investice, to mi věřte!
Tohle se stalo před třemi roky. Naštěstí jsem si našla hned vzápětí práci snů - 3v1: jsem garderobiérkou, rekvizitářkou a inspicientkou v divadle. Je to dřina, to teda jo, ale ta práce má smysl a nevěřili byste, jakej je to kolikrát adrenalin. Jenom moje předsevzetí, že už nebudu hákovat osm hodin denně, vzalo zasvé. Hlavně když hrajeme dopoledne pro školy a večer pro dospělíé, nebo když vyrazíme šířit kulturu na venkov. Ale jako bonus mám prázdniny, jako když jsem chodila do školy. Divadelní!
