Nahodila jsem teplé oblečení, pořádnou čepici, teplé botky, do taštičky mobil pro případ úrazu a samozřejmě to nejdůležitější, můj spolehlivý foťák. Nahlásila jsem odchod, příchod radši ne a vydala se vychutnávat krásu přírody.
V takovém počasí jsem snad ještě nefotila. Všude bílo, sníh se sypal, jako kdyby ho tam nahoře nikdo nechtěl a řekl si šup s tebou na Zemi tam dole. Ať si ho tam konečně užijí, když měli Vánoce na blátě. Nešla jsem daleko, vzala jsem to kolem potoka, Zimního stadionu a kolem rybníka. Když jsem tu byla naposledy, po kachničkách nebylo ani vidu ani slechu. Sešla jsem k vodě a naproti mi přišlo hejno kačen a kačerů, evidentně byli na lidi zvyklí. Trklo mě, že jsem jim měla vzít nějakou svačinku. Když viděli, že nic nemám, tak se vrátili do vody. Budu jim to muset vynahradit.
Ani jsem si nevšimla, že se začalo pomalu smrákat. Došla jsem až k nové lávce a tam mě zaujali čtyři sáňkaři, kluci tak kolem 13 let. Zeptala jsem se, jestli si je můžu vyfotit, že budou u jednoho článku, byli docela nadšení. Vysvětlila jsem jim, co a jak, ale pochybuji, že si to zapamatují. Prostě k té přírodě patřili. Byla to taková veselá tečka.
Zvu vás na procházku bílým světem, třeba vám to udělá radost jako mně. Můžu říct, že mě to opravdu potěšilo. Je jedno pořekadlo, které se k tomu hodí. Potřebovala jsem to jako koza drbání. Přeji všem, aby si mohli ve zdraví a radosti plnit svá přání. Hezký rok 2024.
