Čísla jsou jasná. Český statistický úřad uvádí, že za pětadvacet let bude žít v Česku tři a třičtvrtě milionu lidí ve věku nad 65 let. Nyní jich jsou dva miliony dvě stě tisíc. Zároveň bude ubývat lidí ve středním věku i mládeže. Pesimisté řeknou: Kdo se o ty staré nemocné lidi bude starat? Kdo bude vydělávat na jejich penze? Nezkolabuje státní zdravotnický a sociální systém? Jak budou žít? Budou se stavět nové obrovské domovy seniorů? To bude ale smutný svět.
Optimisté si takové představy nepřipouštějí. Vědí, že každá změna podoby společnosti přináší jak problémy, tak i posuny k lepšímu. Zkrátka změny. A změny jsou to, co nás posiluje, posouvá, co dělá život zajímavý.
Zcela jistě časem dojde ke změně v oceňování lidí pracujících v sociálních službách. Nyní je profese pečovatele podceňována. „Ty umýváš starým lidem zadky? To musí být hrozná práce. Není do depresivní? Jak to zvládáš? To často slyším, když řeknu, co dělám,“ říká jednačtyřicetiletá Ivana, která pracuje jako pečovatelka v domově seniorů. Tato profese není dostatečně oceněna ani finančně, ani společensky. Může se časem stát, že podobně, jak se dokážou ozvat učitelé a lékaři, dojde ke změně i v této oblasti.
„Opravdu je třeba oceňovat a podporovat lidi, kteří pečují. Když se v tomto směru nic nezmění, nebudou dobré služby, lidé v té profesi nebudou chtít pracovat. Nyní se mluví o tom, že nemáme dost pečujících, dost postelí v domovech seniorů, ale nikdo se nezabývá tím, že by došlo k ocenění této důležité práce,“ připomíná socioložka Lucie Vidovičová.
Profese pečovatelky či pečovatele bude natolik potřebná, že se jí časem většího společenského uznání dostane, o tom není pochyb. Jde jen o to, aby se do toho boje za její prestiž zasadilo co nejvíce lidí, zkrátka, aby se zvedla stejná vlna jako byla ta za zvýšení prestiže práce učitelů. Navíc už nyní existuje řada soukromých firem, které investují do vzniku domovů seniorů různého typu. Takže jejich nabídka se bude zvyšovat. Je zatím proto zbytečné si předem kazit život řečmi: Nikdo se o nás nepostará, nás důchodců bude tolik, že budeme umírat v chudobincích jako kdysi.
Pesimistické představy zhoršují zdravotní stav. A žít co nejdéle zdravý, je přesně to, co si většina lidí přeje.
Zvykneme si, že v průběhu let častěji změníme práci, budeme se učit něco nového a budou i příležitosti ve vyšším věku pracovat, pokud budeme chtít. Dříve bylo výjimkou, aby se padesátiletý člověk začal něco učit. Nyní je zcela běžné, že senioři chodí do různých kurzů, učí se jazyky, navštěvují přednášky. Toto bude ještě častější. Znamená to rovněž příležitost pro ty, kteří seniory vyučují a nezřídka jde právě o lidi ve vyšším věku. Takže člověk, který něco umí a chce se o to podělit, může mít v budoucnu více příležitostí než nyní. „Chodím učit učně v praktické výrobě, protože učiliště nenašlo nikoho, kdo to umí se dřevem. Když jsem řekl, že uvažuju, že příští ročník už učit nebudu, vedení školy se zděsilo, moc o mě stojí,“ vypráví sedmdesátiletý tesař Jiří.
„Bohužel, u nás je stále zakořeněn tradiční pohled na stárnutí spíše jako na nezvratný proces úpadku než jako na období moudrosti a času na to, co nás zajímá. A to je v době, kdy se život prodlužuje, škoda,“ míní Michal Korejs, ředitel produktového vývoje NN Životní pojišťovny, který se podílel na vyhodnocování výsledků průzkumu Češi a dlouhověkost.
„Už nyní vidíme, že mezi seniory jsou lidé bohatí i chudí, mnozí v důchodu ještě pracují nebo podnikají, zároveň jiní jsou nemocní a potřebují pomoc. Takže je nesmysl předem říkat, že všichni budou nějací, například ležící v domovech seniorů. Důležité je, že podle různých posledních průzkumů jsou čeští senioři spokojení. A netýká se to jen peněz, důležité jsou pro jejich spokojenost rodinné a přátelské vazby, to, že mají smysl života. Jsou to vesměs optimističtí lidé, kteří nechtějí jen sedět doma a stěžovat si,“ říká Jiří Hrabě, který vede společnost Elpida zaměřující se na projekty pro lidi vyššího věku.
Když je někdo ve většině, má více šancí prosadit svá přání, představy, názory. Je vysoce pravděpodobné, že když bude v populaci tolik lidí vyššího věku, budou i ve veřejných funkcích, v zastupitelstvech. Znamená to, že staří lidé budou mít zastání, budou si navzájem oporou. Příliš optimistické představy? A proč by to tak nemohlo být?
Každopádně je však nutné být přinejmenším realista.
„Ví se, že každý pátý muž a každá čtvrtá žena časem bude potřebovat péči. S tím je třeba počítat jak v soukromém životě, tak v celé společnosti. Připravit se na to například tím, že se příbuznými a blízkými zavčas budeme mluvit, jak si své stáří představujeme, co bychom chtěli, co ne, co je možné připravit, udělat. Nečekat, že se to nějak vyvine samo,“ říká gerontoložka Iva Holmerová.
Hlavní je však nepodléhat náladě, že se společnost řítí do maléru proto, že zestárne. Protože typický senior opravdu není ten pán v kostkovaných papučích, který se s chodítkem šourá po chodbě domova seniorů, jaký je na snímcích a záběrech, které zásadně provázejí jakýkoli článek či televizní pořad týkající se stárnutí.
