Babička ovdověla, když jí nebylo ani čtyřicet. Můj děda, o kterém jsem slyšel jen z vyprávění (mimo jiné byl prý vynikající houslista, pianista, ale hlavně dobrý člověk), zahynul čtyři roky po druhé světové válce, když jako přední manažer podniku Vítkovice letěl služebně z Ostravy do Prahy a letadlo ztroskotalo.
Vdova se dvěma dětmi (mým tátou a tetou) žila velmi skromným životem. Musela. Byly časy, kdy neúplné rodině nestačily peníze na základní potraviny, na ošacení (dětem sama šila kalhoty, sukně, košile i halenky), a tak občas museli vypomoci příbuzní. Vlastně si teď uvědomuji, že skromnost a nutnost ušetřit každou korunu přenesla i na své potomky. Náš táta neustále zhasínal za námi světlo v pokojících, tlumil topení, zavíral okna, zastavoval vodu ve vaně...
Babička denně běhala po Ostravě a v jednom krámku koupila levnější máslo, v jiném zlevněný cukr, v dalším mléko či mouku. Od tetičky dostala jablka, od jiných příbuzných mrkev, snítku petržele, ořechy... Vařila levná, ale chutná jídla. Pamatuji si na její vývary z kostí, cibulovou polévku, okurkovou omáčku, vynikající knedlíky se zelím, chlupaté knedlíky, kynuté jahodové knedlíky, bramborové placky, brambory ve slupce s brynzou, ale také na čerstvě upečený chléb, rohlíčky, štrúdly, vánočky a také pusinky.
Ty její pusinky, to bylo doslova pomazlení. Hmoty z bílků utřených s cukrem a nastrouhanými ořechy ve vodní lázni pokládala na teňoučké oplatky. Když jste si její pusinku vložili do úst, nejprve se na jazyku rozplynula oplatka, a pak se na patře postupně rozkládala sladká vlašskooříšková hmota.
Už někokrát jsem si před vánočními svátky říkal, že také zkusím babiččiny pusinky vyrobit. Což o to, recepty na ušlehání bílků s cukrem a ořechy lze najít lehce, ovšem nikdy jsem nesehnal ty oplatky. Podle tety je babička kupovala v krámku s "křesťanskými" potřebami, kde prodávali kříže a křížky nejrůznějších velikostí, svíce a svíčky a také hostie. A to byly ty oplatky. Pátral jsem tedy po hostiích a zjistil, že jediným výrobcem v Česku je společnost Unita patřící Diecézní charitě ostravsko-opavské v Bílé Vodě v Jeseníkách. Jejich hostie ale nejsou tak teňoučké jako ty, které kupovala babička. Ale hlavně, určitě bych je neuměl upéct tak dobře.
A tak pusinky od babičky zůstanou navždy jen ve vzpomínkách. Ty sladké z cukru, i ty skutečné.
