Uvědomil jsem si, že už jsem nebyl dlouho za něco pochválen a rozhodl jsem se pomoci. Samozřejmě, že tajně. Kdybych pomoc nabídl, pravděpodobně by byla odmítnuta. Ovšem moje představa o rozhazování mouky byla poněkud odlišná. Když se kuchyně vyprázdnila, nastala moje chvíle. Vzal jsem sáček s moukou, poctivě jí v kuchyni rozsypal po celé podlaze a očekával pochvalu. A myslím, že oprávněně, protože mouka vytvořila na podlaze opravdu zajímavé vzory.
Leč i tentokrát se moje představa lišila. Místo pochvaly nastal křik a lamentování. A já se přitom tak snažil! Inu dospělým se malý člověk nezavděčí. Uraženě jsem zmizel z dohledu (a hlavně doslechu) a vyčkával na návrat tatínka z práce.
Jen jsem slyšel šramocení klíče v zámku, vystartoval jsem do předsíně a hbitě hlásil: „Tatínku, tatínku, maminka a babička móc zlobily a vysypaly v kuchyni mouku!“
Následoval pocit uspokojení. Tak a máte to. Já vám dám, místo pochvaly na mě křičet! A určitě vám budu zase někdy pomáhat!