V zrcadle se shlíží rozesmátá dívka, koketně si upravuje vlasy, kriticky zkoumá, jestli jsou její oči dost hezké a jestli má nos tu správnou velikost. "Budu se mu líbit?" Pak se roztočí zběsilý kolotoč času, kdy se člověk v tom zrcadle jen tak mihne – vypravit děti, včas na směnu, vyzvednout děti, uvařit, poklidit. Trochu spát. A znovu to celé od rána a běží rok za rokem a desetiletí za desetiletím. Zrcadlo podstrčí tu nějakou vrásku, tu zase šedý vlas, někdo jen mávne rukou, jiný se radši zrcadlům vyhne.
A jednou nastane čas, kdy nás potká něco tak úžasného, kdy se nám přihodí zázrak, který přemaže nejen důležitost zrcadel, ale změní nás navždy.
Stoupám po schodech do čtvrtého patra, těch 96 schodů málem vyběhnu, nadnášená nadějí, že za chvíli, už za pár minut, HO zase uvidím a přivítá mě jeho úsměv, za který bych dala všechny poklady světa. Už jsem málem nedoufala, že se mi to stane, čas běžel a naděje byla čím dál menší.
Ale loni v létě se ten zázrak stal a ON mi vstoupil do života. Je nádherný, dokonalý, cítím se bohatá a poctěná tím, že ho mohu vídat. Bydlíme od sebe na můj vkus dost daleko, občas přijede on za mnou, já za ním jezdím o něco častěji. Těch několik hodin jízdy se cítím slavnostně a natěšeně a vím, že toho setkání budu zase plná a oči mi omládnou štěstím.
Tak, už jsem u dveří. Jemně zaťukám, dveře se otevírají... A za nimi stojí ten úžasný člověk. Podívá se na mě, první úsměv je jen náznakem, ale pak už se ozve: "Babí!" a jsme zase spolu. Hrajeme si, čteme si, děláme na sebe u zrcadla obličeje a malujeme pastelkami po zrcadle, co se nám zamane. Je mi úplně jedno, jestli vypadám přijatelně. Zrcadlo je opět kamarád.
Letošní rok mi přinesl to, co žádný předtím. Až do roku 2023 mě nikdo nikdy neoslovil: "Babí!"