S Tondou jsme se neviděli čtyřicet let, a tak když jsme se konečně na můj popud sešli v kulturním středisku Jasoň, bylo na co vzpomínat. Můžete se ptát, proč jsme se sešli až za tak dlouhou dobu, když jsme od sebe "teoreticky" bydleli necelý kilometr? Důvod je nasnadě: on žil dvanáct let v Německu než se vrátil do Čech a já pobývám už dvacátý rok v USA.
Krátce po střední škole se Tonda objevil jako šofér na dodejně poštovních balíků, kde jsem jako doručovatel pracoval, a jezdili jsme spolu čtrnáct dní, protože Tonda čekal, jestli ho zaměstnají hasiči. A zaměstnali. Stal se později dokonce velitelem směny, ač byl bez středoškolského vzdělání. Tonda po dvou letech odešel z elektrotechnické průmyslovky, protože ho nebavilo se učit. V balíkárně jsme se viděli naposled.
Přišel jsem do Jasoně krátce po sedmé a Tonda už seděl za stolem a popíjel matonku. V té době v Jasoni pracovaly dvě mladé uprchlice z Ukrajiny, jedna hezčí než druhá, a roznášely Unětické pivo a nabízely po domácku upečený borůvkový koláč. Ukrajinky měly naučený slovník, který obsahoval věty jako: "Co si dáte?", "Jedna sklenice piva stojí 40 kč," “Ještě jedno pivo?” “Chcete koláč?” "Děkuji Vám za spropitné," "Mám vám přinést účet?", "Tady máte peníze nazpátek," a "Děkuji, nechci," když na ně nějaký opilý dotěra neomaleně naléhal, že jim ukáže sbírku s motýlama.
"Ahoj, Tondo. Bych tě poznal i poslepu. Ses vůbec za tu dlouhou dobu nezměnil." Měl žíhované tričko značky H&M a kraťasy, protože jel z práce a bylo vedro. Jeho vlasy téměř svítily slušivým melírem, a já hledal naušničku v nosní dírce, ale ta tam chyběla.
"No ale ty taky ne. Jak se máš? Sem tě už neviděl ... nějakej pátek. Že ses ozval až teďka?" Stiskli jsme si ruce.
"Ty si nedáš zdejší pivo?"
"Víš, mně ty Unětice nejdou přes pysky. Plzničku si občas dám, třeba i dvě, ale dyž ses chtěl setkat v Jasoni, ve kterym sem v životě nebyl ..."
"Což nebydlíš vo tři ulice dál?"
"... tak sem nic nenamítal. Já chodím radši ke Kameňáku tamhle naproti. Nebo do Primy.” Měl stejný hluboký hlas jako tenkrát. “Tak už si přece sedni, ať si popovídáme. Zavíraj tu za dvě hoďky. Nebos přišel jen na votočku?"
Posadil jsem se a Tonda začal vyprávět o sobě. V Německu dělal maséra dvanáct let, vrátil se do Česka a byl stále u hasičů, a aby se po odpolednách nenudil, zařídil si doma v garáži montáž nábytku a pověsil na zeď nápis Tondovo truhlářství. Hraje s partou malou kopanou každý pátek, nekouří, neopíjí se, v zimě jezdí do Dolomit lyžovat a v létě na kola do Itálie. A to všechno docílil pílí, ačkoli jeho máma do něho vkládala velkou naději, že jednou z něho bude přinejmenším inženýr.
“No a co ty? Slyšel jsem, že ses ve studování nezastavil ani u prvního doktorátu.”
Čekal, že se začnu chlubit. Ale s čím? Že jsem studoval v Praze, Basileji, Izraeli, New Yorku, ... Že moje studia neberou konce ani teď? Tonda docílil, na co já jsem se nezmohl: měl peníze, že by si mohl koupit několik vintage béemwéček, byl se sebou samým spokojený, kypěl zdravím a byl šťastný v tom, co docílil i bez inženýrského titulu. Nechtělo se mi povídat, slova se zadrhávala. Poznal to. Měl zkoumavý kukuč už od malička.
Ve škole Tonda prospíval bez obtíží. Byl bystrý, nebyl drzý a nerušil. Zbytečně na sebe při hodinách neupozorňoval. Ale o přestávkách se jeho slušnost vytrácela a rval se s každým, kdo ho vyprovokoval. Rval se i se mnou. Jednou jsem zvítězil já a podruhé on. A po čtyřiceti létech jsme seděli u Jasoně proti sobě a vzpomínali na školní léta.
“Vzpomínáš jak se ti ve druhý třídě, dyž sme čekali než začne vodpolední družina s vychovatelkou Kryšpínovou, chtělo na hajzl a jak sis vylez na strom, a tam, kde se rozdvojovaly větve si kálel na kaštanový listí z šesti metrový výšky?”
“Jak to víš?”
“Jak? Protože sem byl pod tím stromem. Tedy v patřičnym odstupu.”
“A vzpomínáš, jak sme byli ve čtvrtý třídě na hříšti, hráli sme fotbal, a já tě obral o každej míč, protože sem byl lepší než ty?” řekl Tonda.
“A vzpomínáš jak mě v šestý třídě Morávková pochválila před celou třídou, že sem dobře pracoval při hodině český literatury? Vyprávěl sem vám o románu, kerej sem právě dočet, menoval se Chlapec a delfín od ňákýho Shermana, jestli si to méno dobře vybavuju,” řekl jsem já.
“Morávková tě sice pochválila, za to matikářka Synková tě nemohla vystát. Pekně tě dusila. Dokonce tě při jedný hodině nazvala debilem," nechal se slyšet Tonda.
“No, a vidíš. Teď v šedesáti studuju matematiku. To by se Synková divila.”
“No to já bych nemoh. Studovat? Brrr.”
“Mně to baví.”
“A vzpomínáš jak sme se rozhodli, že rozbrečímě chemikářku Jurčíkovou? A vopravdu se nám to podařilo. Vopravdu brečela.”
“Teď dyžs to řek, tak sem si vzpoměl. Jurča byla ještě mladá, nezatvrdlá ... a moc hodná. Nastoupila k nám těsně po univerzitě ... Byli sme její první škola ... No to si chudák naběhla na nás, čtrnáctiletý hajzlíčky. Pro takový fakany jako sme byli my byla Jurča snadnej tárget.”
Tonda se křenil, ale mě po těch šestačtyřiceti letech přišlo Jurčikový líto. Pochopitelně, že jsem před Tondou svůj stud skrýval. Styděl jsem se také, že jsem si na tuhle aféru za celou dobu nevzpomněl.
“A vzpomínáš jak sme se porvali kvůli Pavle Francový? Vybrala si mě a tys to neskous.”
“No jo, no jo. Aspoň sis užil. Vohnuls ji aspoň přes chomout?”
“Co blázníš! V osmý třídě?”
V deváté třídě byl Tonda proti mě žabař, břídil a packal. Co já jsem vyváděl! “Vzpomínáš jak sem proletěl tou skříní? Ne? Tak to ti povim. Asis tenkrát chyběl. Seděli sme v zadní lavici s Honzou Zachem v řadě proti učitelkám, přes těla holek před náma na nás nebylo vidět, dyž sme se houpali na židlích. Za náma byla skříň s vycpanejma ptákama a já se rozhod, že tou skříní proletim. Varoval sem Honzu, aby se nelek, že se chystám vysklít vitrínu za mnou. Honza mi řek, že sem magor a že budu mít průser, ale já sem chtěl bejt magor a mít průser. Zaklonil sem se a vlítnul zádama do vokna dveří. Sklo puklo, explodovalo, vystřelilo do všech stran a řízlo mě do krku, což mi taky, blbečkovi, mohlo dojít. Učitelka vískla, běžela ke mně a pátrala, jestli se mi něco nestalo. Podávala mi kapesník. Prej jak se to stalo. Houpal sem se na židli a převážil sem se, zalhal sem. Odvedla mě do kabinetu, aby mě ošetřila, zavolala ředitelku a ta se vyptávala Honzy, proč sme se houpali na židli, když nám to paní fyzikářka výslovně zakázala. No, a Honza mě prásknul. Řek, že sem prolít tím oknem schválně, a že říznutí sem si zavinil sám. Dyž teď na to vzpomínám, tak chápu Honzu, proč byl tenkrát tak pravdomluvnej. Co by taky moh říct, dyž se ho říďa ptala, viď?”
“Něco sem zaslech druhej den, ale to okno už bylo zasklený.”
“Bylo. Táta mě poslal do sklenářství pod podmínkou, že si ty prachy na zahradě vodmakám. Šel to vokno vosobně zasklít.”
“A nářez nebyl?”
“Ne.”
“Tak tos vyšel z toho zkrátka.”
“A vzpomínáš jak sme se porvali ve třídě vo hlavní přestávce, už ani nevim proč. Tys mě strhnul na podlahu, to byl fakt vykutálenej trik, a já se nabod na nohu převrácený židle, myslel jsem tenkrát, že sem přišel vo voko. Levý mi opuchlo a pravý mi slzelo při každym mrknutí, musel sem vobě voči zavřít a bouchal sem do prázdna, udeřil sem Lenku Špačkovou, která nás přišla roztrhnout, a ty sis pak přivlastnil, žes mi toho monokla udělal ty, i dyž to nebyla pravda, protože ten monokl mi udělala židle, na kterou sem spad.”
“To si jen namlouváš,” opononoval Tonda. “Toho moncla sem ti tenkrát udělal já. Nepřevracej fakta.”
“Fakta? Tys tu převrácenou židli neviděl?”
“Nikdy tam nebyla.”
Některým lidem nic nerozmluvíš a Tonda patřil mezi ně. I po létech. Jak se pak můžem, my lidé, domluvit o věcech, které jsou opravdu podstatné?
“A vzpomínáš jak sme se s Jirkou Navrátilem domluvili, že při chemii vyskočíme z vokna a půjdem si domluvit letní brigádu v Modřanskym cukrovaru?”
“Jo. Na to si vypomínám. To byla ale aféra.”
“Ty brďo, to byla. Vrátili sme se až za čtyři hodiny a doufali, že si toho nikdo nevšim. Tak blbí sme byli. Později mi holky řekli, že Jurča nás zmerčila už při vyskakování a šla to nahlásit řídě. Další blbost nás dvou byla, že cestou zpátky sme šli po příchozí školní cestě místo abysme se nepozorovaně plazili křovím. Říďa už nás vyhlížela a my si to pěkně šlapali po asfaltce jako by se nechumelilo. Už na nás čekala u vokna. Jirka byl fajn. Nezkazil žádnou srandu a šel do toho se mnou. Ale ty následky! Říďa si předvolala mojeho a Jirky tátu a výsledek byl, že Jirka měl zakázáno se mnou mluvit, což dodržel do konce školního roku a já dostal trojku z chování. Říďa vyhrožovala, že mi nedá doporučení na průmyslovou školu, ale já se tam stejně dostal. Jirka, férovej a chytrej kluk, se šel vyučit zedničině, a já, sociální delikvent, sem šel na prumku.”
Povídali jsme si a sličné Ukrajinky nás obsluhovaly. Když jedna viděla, že se moje pivo blíží ke dnu, řekla naučenou větou: “Ještě jedno pivo? Jedna sklenice stojí 40 kč.”
“Ne, jedno mi stačí, děkuju. Už jsem ho zaplatil u pultu.”
Bavili jsme se přes stůl, vzpomínali, a mně zaplavil pocit vděčnosti za naše přátelství a i bitky, které byly jeho nedílnou součástí. Nepřekřikovali jsme se, nehádali, rozhovor plynul v časovém tempu dvou hodin, ačkoliv jsme do vymezeného času vtáhli vzpomínky staré půl století. On byl rváč a já jsem byl magor. Tonda rváčem zůstal a já se polepšil.
Před čtyřma rokama jsem se s Tondou spřátelil přes FaceBook a on na mé zdi uviděl fotografii mé sešité hlavy. Byl jsem zrovna po operaci rakovinového nádoru. Vysvětlil jsem mu, že bych se ještě jednou rád sešel se třídou a viděl jak všichni vypadají, protože nevím, jak dlouho ještě budu pobývat na zemské kůře této planety. Před patnácti rokama Tonda zorganizoval třídní sraz bývalých devaťáků. Přišli tam všichni kromě mě. Poprosil jsem ho tedy, zda by i letos, v roce 2023, zorganizoval podobný sraz. Pravil mi tenkrát, že to bude logisticky obtížné, protože o prázdninách a dovolených jezdí bývalí spolužáci na chaty, do přírody a nebo do ciziny. Smířil jsem se s faktem, že Tomáše, Pavla, Jindru, Alenu, Lenku, Yvetu ... už neuvidím. Co naplat.
Letos jsem se aspoň sešel s Tondou, se Štěpánkou, Frantou a Honzou G. Pozýval jsem je do Jasoně jednoho po druhém. Stali se z nich také šedesátníci jako já. Vyprávěli jsme si o škole, vzpomínali jsme na vylomeniny, na učitelky i na spolužáky. Měl jsem z mých přátel krásný pocit: jak bojovali, jak si užívali, jak trpěli, jak přežívali. Tak krásný, že jsem dal za pravdu deuterokanonické knize Ježíše Siracha, který moudře učil, že dobré víno zraje dlouho, a věrný přítel je k nezaplacení. Ničím nelze vyvážit jeho cenu (6:14-15). Mohu jen souhlasit. Opravdu ničím.
