Na 7. prosinec 2023 připadlo 300. výročí úmrtí jednoho z nejlepších českých barokních architektů, hvězdy jedinečného stylu nazývaného barokní gotika. Připomeňme si proto jeho stavby.
Jan Blažej Santini - Aichel se narodil 3. února 1677 jako nejstarší syn pražského kameníka italského původu Santina Aichela. Narodil se s tělesnou vanou, což mu neumožňovalo převzít po otci kamenickou dílnu. Nicméně se kamenictví vyučil, ale pak studoval malířství a provandroval Rakousko a Itálii, kde sbíral další zkušenosti. V roce 1700 již začal samostatně projektovat a realizovat stavby zejména pro cisterciány. Během svého života realizoval velké množství staveb. Jejich abecední přehled lze nalézt na odkazu https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_děl_Jana_Blažeje_Santiniho-Aichela.
Nejznámější jím projektované mimopražské kostely a kláštery se nalézají ve Žďáru nad Sázavou, Plasech, Kladrubech u Stříbra, Chlumci nad Cidlinou, Zbraslavi, Křtinách u Brna a Sedlci u Kutné Hory. O posledních dvou bych se chtěl zmínit podrobněji, protože jsem je osobně navštívil.
Barokní poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách byl podle návrhu Santiniho vybudován v první polovině 18. století na půdorysu řeckého kříže, orientovaného na sever. Na východní straně na něj navazuje ambitové nádvoří s věžovou kaplí sv. Anny, která měla mít protějšek v nikdy nepostavené západní kapli sv. Josefa rovněž s ambitem. Severně od kostela se nachází proboštství, které bylo oproti původnímu projektu provedeno jen zčásti. Výstavba začala roku 1718 budováním kaple sv. Anny. Dokončena a vyzdobena byla roku 1733. Barokní novostavba chrámu byla započata roku 1728 až po smrti Santiniho. Stavitelem byl František Antonín Ritz. Celý poutní areál byl roku 2008 vyhlášen národní kulturní památkou ČR. Malá fotodokumentace ukazuje barokní kostel, kapli sv. Anny, nádvoří kostela a postranní loď uvnitř kostela.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedleci u Kutné Hory je bývalý konventní chrám nejstaršího cisterciáckého kláštera u nás, který byl založen roku 1142. Přestavba původně středověkého kostela byla započata na počátku 18. století architektem Pavlem Ignácem Bayerem, který byl na přelomu let 1702 a 1703 nahrazen Santinim, kterému v té době bylo 25 let. Stavební práce pod Santiniho vedením trvaly do roku 1708, kdy je doložena i účast architektova bratra, kameníka Františka Jakuba Santiniho. Pod Santiniho vedením byly klenuty všechny interiéry chrámu, tedy i klenby v hlavní lodi, a navržena šnekovitá šroubovitá schodiště bez středního vřetene. Od roku 1995 je kostel zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO. Opět malá fotodokumentace ukazuje hlavní loď kostela, detail klenby a šnekovité schodiště.
Hodně zajímavostí lze nalézt při procházkách Prahou. Je to např. Dům U zlatého pluhu (Pohořelec 150/5, Hradčany), který kolem roku 1685 koupil již v úvodu článku zmíněný Santini Aichel, otec Jana Blažeje Santiniho, za 260 zlatých.
V areálu Pražského hradu byl Santini autorem projektu přestavby původně renesančního objektu Kapitulního děkanství (Vikářská 37/2, Hradčany), někdy nazývaného Mladotův dům. Celá zdánlivě prostá fasáda sedmiosé dvoupatrové budovy členěné plochým štukovým dekorem je řešena značně vynalézavým, invenčně bohatým způsobem typickým pro Santiniho architektonickou tvorbu.
Následně lze pokračovat v procházce Nerudovou ulicí. Po levé straně je římskokatolický Kostel Panny Marie Matky Ustavičné pomoci a sv. Kajetána. Byl postaven na přelomu 17. a 18. století jako součást kláštera řádu theatinů nazývaných také kajetáni. Kostel nemá věž. První návrh kostela vypracoval roku1679 italský architekt Guarino Guarini, ale kostel nakonec stavěl Giovanni Domenico Orsi i Jean-Baptista Mathey. Do stavby se vložil také Santini, podílel se na dokončení stavby roku 1706, ale výslednou podobu kostela příliš neovlivnil. Provedl konkávně zvlněnou fasádu hlavního průčelí, změnil tvar portálu, upravil detaily v interiéru a doplnil unikátní samonosné točité schodiště ze sakristie do bývalého konventu kláštera theatinů s bývalou kaplí zasvěcenou Panně Marii Einsiedelnské, která byla zbořena nařízením města v roce 1791. Dnes je na tomto místě bistro Kajetánka se vstupem ze Zámeckých schodů a menší pamětní deska připomínající bývalou kapli. Celý objekt je v soukromých rukách. I z tohoto důvodu tudíž ztratilo samonosné točité schodiště smysl a na horním konci je od soukromého objektu neprodyšně odděleno. Schodiště lze obdivovat jen tehdy, dostanete-li se do sakristie kostela. Opět malá fotodokumentace ukazuje kostel z Nerudovky, kostel uvnitř a točité schodiště.
Hned další nemovitostí přiléhající ke kostelu (Nerudova 214/20) je Thunovský palác (někdy též Thun-Hohenštejnský palác), původně Kolovratský palác, který na Thuny přešel od roku 1769 dědictvím, postavený v letech 1716 až 1721 podle návrhu Santiniho. Architekt v něm velmi výrazně utvářel vstupní vestibul a tvary suprafenester (ozdobný prvek umístěný nad oknem výrazně spoluurčující tvar okenní římsy, přičemž prostor mezi nadokenní římsou a horní hranou okenního otvoru vyplňuje zpravidla figurální či ornamentální reliéf). Od roku 1924 palác vlastní italská vláda, která zde zřídila velvyslanectví.
Na stejné straně ulice je i další nemovitost, tzv. Valkounský dům (Nerudova 211/14). Původně gotický měšťanský dům byl renesančně i barokně přestavěn, a to právě Santinim, který jej koupil roku 1705 za 3000 zlatých a až do své smrti jej s rodinou obýval. Průčelí domu je bohatě dekorováno pozdně barokním štukem, rámováním oken a s římsami se suprafenestrami. Není zcela jasné, které části pocházejí již ze Santiniho přestavby.
Podle plánů Santiniho byla v letech 1713 až 1714 postavena na protější straně Nerudovy ulice další stavba vrcholného baroka, Morzinský palác (Nerudova 256/5), podle dvojice postav mouřenínů podpírajících balkon hlavního průčelí zvaný též Dům U mouřenínů. Nad portály jsou umístěny busty znázorňující Den a Noc a na atice se nachází sochy čtyř světadílů. Sochařskou výzdobu realizoval Ferdinand Maxmilián Brokoff. Od roku 1925 zde sídlí velvyslanectví Rumunska.
Zahne-li se na konci Nerudovy ulice doprava na Malostranské náměstí a kolem Lichtenštejnského paláce (dříve sídla Vysoké školy politické ÚV KSČ, dnes hudební fakulty AMU) projde průchodem Hartigovského paláce na Tržiště, objeví se další nemovitost, na které při přestavbě zanechal stopy Santini, Schönbornský palác (Tržiště 365/15). Jednalo se především o přestavbu uličního průčelí s důmyslným prokomponováním klenáků (kónický dílec vytvořený zde ze štuku jako dekorativní prvek v oblouku klenby) a frontonů (štítový nástavec nad oknem ve tvaru nízkého rovnoramenného trojúhelníku) v jednotlivých patrech paláce. Palác je součástí amerického velvyslanectví.
Z Nerudovy ulice lze rovněž sejít po schodech na Jánský vršek vidlicovitě spojující ulice Vlašskou, Nerudovu a Šporkovu, protože na hřbitově u kostela svatého Jana Křtitele v Oboře, který byl zrušen roku 1784 Josefem II i se hřbitovem, právě v dnešní Šporkově ulici, kde byli pohřbíváni zejména italští umělci, byl 7.12.1723 pohřben též Santini (dnes na tomto místě stojí malostranský dům čp. 322). V roce 2015 k datu jeho úmrtí iniciovalo občanské sdružení Putování za Santinim umístění pamětní desky na zeď bývalého hřbitova – viz fotodokumentace a rovněž úvodní fotografie k tomuto článku.
Zatímco pražskou vycházku po stopách Santiniho lze uskutečnit kdykoliv, expozice k tomuto výročí mají platnost omezenou. Do 5.1.2024 je přístupná výstava Santini a svět jeho architektury v Národním technickém muzeu v Praze (viz www.ntm.cz/expozice-a-vystavy/vystavy/santini-a-svet-jeho-architektury-17232023) a do 14.1.2024 je v kutnohorské galerii GASK přístupná výstava černobílých fotografií Santini objektivem Vladimíra Uhra, na což jsem již upozorňoval ve svém nedávno otištěném článku na i60 (viz www.i60.cz/clanek/detail/33609/gask-umelecke-zazitky-na-4000-m2).
Další zdroje:
https://www.hrady.cz/clanky/jan-blazej-santini-aichel--hvezda-barokni-gotiky
