Mikuláš, ztratil plášť
Mikuláška sukni,
byli z toho oba smutní.
Asi každý si vzpomene na tuto říkanku ze svých dětských let. V rodinách s dětmi bylo dnes rušno, děti se těšíly na Mikuláše, na dárky, ale také s obavami, zda na ně nebude čert moc zlý, a nedostanou pověstné uhlí místo pamlsků. Určitě to všude dopadlo dobře. U sousedů bylo také rušno, mají malého chlapce a čert se neodbytně domáhal vstupu.
Zavzpomínala jsem si na svá dětská léta. Moje vzpomínky jsou už velmi dávné, narodila jsem se v posledních měsících války a rodiče se museli přestěhovat z vesnice do města, protože přišli o práci na velkostatu a v pohraničí se práce nabízela. Tatínek měl práci jako řidič v jednom podniku, maminka byla se mnou doma. Bydleli jsme stranou od města, nevím jestli byly v té době nějaké školky. Moje paměť si oživuje jen malé střípky z té doby. Na jednoho Mikuláše si ale pamatuji. Byly mně asi 4-5 let a pro děti město pořádalo mikulášskou nadílku v prostorách Spořitelny, jedné z nejvýstavnějších budov ve městě. Na programu bylo rozdávání dárků od "opravdového Mikuláše", kterému rodiče před zahájením předali dárky pro své dítě jmenovitě s krátkou informací o dítěti. Ve velkém sále bylo několik také "pravých čertů a andělů", patrně to byli herci z místního divadla, protože kostýmy byly velmi pěkné.
Mikuláš seděl na nebeském trůně a kolem byli andělé, kteří vybírali dárky z velkého koše, radili Mikuláši, o které dítě jde, Mikuláš pak jméno dítěte vyvolal, dítě přišlo před trůn, Mikuláš se ho ptal, zda bylo hodné, ale čert na něho prozradil jeho hříchy, třeba že se nechce mýt, nebo zlobí maminku a neuklízí si věci. Dítě si to mohlo zlepšit odříkáním básničky nebo písničky. Děti to braly vemi vážně a snažily se. Pak je Mikuláš pochválil a předal jim dárek. Čert na ně jestě udělal nějaké bublíky a budlíky, aby si pamatovaly svůj slib. Děti si tam ještě mohly chvíli i s novými hračkami pohrát. To ale neměly děti všechno za sebou. U východu byla zlá čarodějnice, která vyhrožovala, že příště určite sebere děti, které si nebudou čistit zuby nebo si nebudou mýt ruce a krk. Bývalo to pěkné odpoledne, Spořitelna praskala ve švech. Děti dostávaly malou pokladničku na klíček, aby si tam šetřily korunky, které dostanou. Také jsem takovou měla a klíček jsem si schovávala, aby mi korunky nikdo nevzal. Když jsem byla větší, tak jsem dostávala "Mikuláše" jen do punčochy za okno. Za okno jsem také dávala dopis Ježíškovi s přáníčky pod stromeček. Většinou se má přání splnila.
Když už jem byla vdaná a měla děti, snažili jsme se s manželem připravovat dětem podobně hezký tento den. Zvlášť muž do toho vždy namontoval nějaká světýlka, která se nečekaně rozvěcela při rozbalení dárku nebo byla jeho součástí.
Později jsem pracovala na Okresní hygienické stanicií v Teplicích v ROH. Také jsme pořádali pro děti zaměstnanců mikulášský program a kupovali jsme každému dítěti vánoční kolekci. Děti také musely říkat básničky nebo písničky, Objednali jsme nějakého umělce, který kouzlil a bavil děti. Jednou přišel i pan Budínský, který býval partnerem pana Holzmanna. Našli na něm komunisti nějaký škraloupek, tak nesměl s Holzmannem vystupovat. Děti ho měly rády. Abychom to dětem ještě trochu ozvláštnili, vyzvali jsme je, aby přišly v nějaké masce a každý namaluval svou karnevalovou masku na výkres. Výkresy budou potom vystaveny na nástěnce ve vstupní hale a nejhezčí dostane malý dárek. Děti se hádaly, čí obrázek je hezčí, soutěž se líbila. Bohužel, z těchto akcí se mi žádně fotky nedochovaly. Škoda.
