Já myslela, že je to všude jako u nás! U nás to totiž na Štědrý den funguje tak, že ráno Pazour vezme děti (teď už s jejich dětmi), kamarády dětí (teď už s jejich dětmi), vezmou pytel sena, jabka, řetězy z piškotů a mrkev a jdou do lesa nakrmit lesní zvěř, ozdobit pro ni stromek u krmelce a pak jdou na jmelí. K této činnosti si s sebou nesou špeciální „vylezáky“, s kterými pak Míra šplhá na vrcholek borovice, obtížené chuchvalci jmelí, a tuto nepostradatelnou vánoční dekoraci hází dolů, kde ji děti strkají do pytle, aby s ní mohly po návratu domů podarovat maminky, které ji posléze zavěsí pod lustr, to aby je štěstí minimálně rok neopustilo. Já mezitím snesu z půdy tři staré kufry s vánočními ozdobami, různými cingrlátky poděděnými po tetě a skřipce na svíčky. (V životě v nich svíčky nedržely, ale bez nich by to nebylo ono).
Jdu do garáže v domnění, že Míra den předem našel stojánek a zasadil do něj stromek. V této chvíli nastanou dvě možnosti, buď je tam, nebo, a to je ta pravděpodobnější varianta, na to zapomněl a já ztratím drahocennou hodinu hledáním stojánku a přisekáváním stromečku, u čehož nadávám jako špaček, proklínám Pazoura a jsem ráda, že tam není, páč bych ho asi vzala tou sekyrkou. Když se mi podaří stromek vtáhnout do obýváku, přičemž cestou shodím Pazourovo loveckou trofej ze zdi v chodbě, památeční hrnek po babi z police v kuchyni a vázu s barborkama v obýváku, postavím ho a jdu mu udělat místo. Přestěhuju jedno křeslo z rohu obýváku do zadního pokoje, přičemž si odřu kotníky na rukou o futra. Křeslo z druhého rohu přestěhuju do rohu po prvním křesle (protože neprojde futrama) a místo něj postavím stromeček. Při té příležitosti zjistím, že je křivě nasazen, a tak s ním točím tak dlouho, až vypadá poměrně souměrně a začnu se zdobením.
Babi mezitím vyrábí v kuchyni půl metráku vánoční postní kroupové pochoutky, kuby s houbama pro příchozí z lesa, přičemž zjistí, že nemáme kroupy, protože si myslela, že je máme ve špajzu, ale nejsou tam. Nechám zdobení a poté, co prohledám zbytečně špajz, sednu na kolo a mastím koupit kroupy. Ztratím další hodinu, protože v krámu je hrozná fronta. Všichni asi něco zapomněli. Po návratu dám vařit kroupy a vrátím se tedy ke stromečku. Pustím si k tomu vánoční vyprávění od pana Nepila a jímá mne nostalgie. Věším postupně na stromek všechny ty roztodivné, blištivé koule, ptáčky, domečky, kapky a korálkové andělíčky a podaří se mi nerozflákat ani jednu památeční ozdobu. Finále zdobení jsou světýlka. Jsou smotaný v igelitce. Je jich asi pět nebo šest šňůr. Beru jedny po druhých a strkám je do zásuvky. Nesvítí troje. Problikávají dvoje a při jejich rozmotávání dostanu amok, sednu na kolo a jedu koupit nová světýlka. Opatrně s nimi omotám to dílo a konečně je stromeček hotový!
Teď musím honem udělat svícen na stůl, vyluxovat jehličí, nandat cukroví na tácy, prostřít stůl slavnostním porculánem, co vyndaváme jen o vánocích, nandat dárky pod stromeček. Jako každý rok babi zapomene, kam je schovala, takže hodinu hledáme, abychom je našly na tom nejnepravděpodobnějším místě, který byste vymysleli. Rychle zabalit a už jsou tady děti z lesa! Zmrzlí se pustí do kuby. Do pokoje samozřejmě nesmí! Pak se povalují utahané a čekají, až babi dosmaží kapří řízky, až jim nandám rybí polívku do přinesených bandasek, bramborový salát a porce kapříka do krabiček a kastrůlků a nesou si to domů, ke štědrovečerní večeři. Jejich maminky si zatím v klidu doma hezky všechno připravily.
A když byli jejich rodiče tak malí, jako teď oni sami, vždycky, když se večeře chýlila ke konci, začalo Pazoura jako že bolet břicho a musel nutně na záchod. Děti na něj volaly: "Tatíííí, děleeeej!" On mezitím oběhl barák a zadem přes terasu vlezl do pokoje, rozsvítil stromek, zazvonil na zvoneček, který jsem mu tam připravila a zase pelášil zpátky. A to jsme se zvedli od stolu, otevřeli dveře do obýváku a teprve teď děti strnuly v úžasu nad tou nevídanou krásou...
A tak je tomu dodnes! U nás prostě zdobí stromeček Ježíšek!