Žila jednou jedna holka. Schovávala se před světem v nejzazším koutě, kde byla neprostupná temnota, bála se vejít na sluncem zalitý trůn netušíc, že se zrodila k tomu, aby zářila. Nikdo ji nechápal, co ji činilo šťastnou, to jí ostatní předhazovali jako největší vadu na kráse. Naučila se nenávidět to, co tvořilo samotnou její podstatu. Chtěla křičet, místo toho mlčela a odvracela zrak. Chtěla brečet, místo toho se zdvořile smála. Chtěla bojovat se světem, ale jakmile měla příležitost, neslyšela hlas rozumu přes poplašený tlukot svého srdce, které jí panikou zacpávalo ústa a raději ustoupila. Cítila se slabou, i když byla nejsilnější ze všech. Byla jiná tam, kde všichni ostatní se sobě podobali jako vejce vejci. Prahla po pochopení a lásce, místo toho získala jen odpor a nenávist.
Žila tak odjakživa. Schovaná v temnotě, zapomenutá davem s duší zardoušenou a potopenou hluboko ve svém nitru pod přívalem odsuzujících pohledů, kritických řečí a posměchu. Bojovná povaha se občas bouřila proti takovému bezpráví jako zdivočelý kůň, ale rozum okamžitě tahal za otěže, dokud dočista pokořená necouvla a nesklonila hlavu před utiskovateli.
Toužila po tom, aby byla jako ostatní, chtěla nesnášet věci, které tolik milovala, ale nebyla toho schopna. Zlomená, rozpolcená a opuštěná se dusila pod předstíráním štěstí a přátelství, odhodlaná nežít, ale přežívat a živořit, pro klid v duši. Věřila, že si takový způsob bytí zaslouží za odlišnost od ostatního světa.
Žila tak dlouho schovaná, až si přestávala uvědomovat, že dělá něco špatně. Netušila, že právě zabíjí samotnou svoji podstatu, že se její osobnost mění ve vybledlý stín bez jakýchkoli obrysů. Věřila, že tak je šťastná. Avšak stala se chyba a ona omylem ukořistila korunu, která jí náleží. Nestála o ni, svět na ni upřel své kruté oči a ona toužila prchat co nejdál, ztratit se a už se nikdy neobjevit. Jenže nedokázala své kroky vrátit zpět.
Čím déle korunu měla, tím více ji svět nesnášel. Zároveň začala zjišťovat, že dokáže přežít dotek paprsků světla a nezavraždí ji to, jak se domnívala. Zažívala si peklo, které se jí vrylo hluboko do srdce. Toužila se koruny zbavit, ale jakmile se měla vrátit do svých stínů, zjišťovala, že v nich již nedokáže žít spokojená. Její duše se pomalu zbavovala okovů a odmítala nechat se znovu svázat.
Zoufalá s korunou, kterou nechtěla, ale zároveň jí perfektně seděla na hlavě, se pokoušela stát na hranici světla a tmy, ale zdálo se to být nemožné. Koruna v jejích vlasech zářila oslnivým jasem. Byla odhodlaná vzdát se pozornosti, protože svět na ni křičel ze všech stran a pařáty, chtivé roztrhat ji, se na ni sápaly s neúprosnou naléhavostí.
Viděla jen temnotu, všude kolem. Avšak pak se zjevil rytíř, který jí vzal za ruku a vyvedl ze stínů. Odmítala ho následovat, protože on žil zalitý sluncem, zatímco ona se světla bála. Přesto ji donutil, aby ukázala, kým je. Svět se na ni vrhal, aby ji zničil, ale rytíř ji chránil a držel za ruku, když chtěla couvnout zpět. Ukázal jí, že dokáže přežít na výsluní. Že je silnější, než si myslí a že si zaslouží svoji korunu. Jakmile ji nepřátelé srazili na kolena, chytil ji a vytáhl zpět na nohy. Nedovolil, aby padla v boji za svobodu. Řekl, že jestli to opravdu chce, měla by si to vzít.
Toužila se otočit a prchat, ale když už jednou začala bojovat a kopat kolem sebe, nedokázala přestat, rozhodnutá vyhrát a oprostit se od pomyslné železné masky, kterou jí nasadili, aniž by cokoli provedla. Každým krokem sílila, rozhodnutá vyrvat uzurpátorům to, co jí ukradli. Rytíř jí stál po boku a kryl její záda, zatímco se oháněla mečem a učila se bodat.
Měla chvíle, kdy byla na úplném dně a lapala po dechu, kdy jí hrozila zkáza, ale rytíř ji nenechal se otočit a odejít z bitvy. Naučil ji, že není špatné žít tak, jak chce. Ukázal jí cestu, která je sice náročnější, ale stojí za to. Řekl jí, aby se neschovávala a byla tím, kým je. Díky němu se zbavila svého vězení, do kterého se tak poslušně nechala zahnat.
Stále má před sebou dlouhou cestu, přesto kráčí vstříc světlu. Ráda by řekla, že už se nebojí slunečních paprsků, ale lhala by. Pořád se bojí, že se spálí, stále ji bolí rány, které utržila. Občas zapomíná na bitvy, které vyhrála a má tendence sklouznout zpět. Avšak pak si vybaví rytíře a jeho slova, uvědomí si, že se nemá za co stydět a hrdě vypne hruď a ukáže světu, kým je. Sice nenosí korunu na hlavě, ale pořád si ji nechává v rukou s nadějí, že jednoho dne se stane královnou a nebude se bát pohledů, které na ní přilnou. Dokud bude mít svého rytíře u sebe, dokud dodrží svůj slib, že tu pro ni bude, do té doby se nevzdá. A i když rytíř na přísahu své královně zapomene, ona bude vždy pamatovat na to, co pro ni udělal a díky komu se stala tím, kým je a bude pokračovat v cestě, kterou pro ni vytyčil a v které ji podporoval celým svým srdcem.
Kráčí správně. Je pro ni nezvyklé být s těmi, kdo ji chápou a neodsuzují, má se stále co učit o životě, ale postupuje směrem, který jí byl předurčen. Zbavila se starého života a vstoupila do nového. Je složitý, cesta je trnitá a hrbolatá, ale ona ví, že stojí za to. Jen na to občas zapomíná. Od toho tu je ale rytíř, který se jí pokaždé zjeví, aby ji zachránil, vyvedl z temnoty a byl jí vzorem života, který si přála i pro sebe.
Až zas zapomene na to, že jí svět leží u nohou, on se vrátí a bude ji držet v objetí, dokud nenačerpá síly pokračovat v boji.
Byla jednou jedna naivní holka, kterou zachránil jeden rytíř právě včas, než se potlačila.
Byla jednou jedna holka… A to jsem já.
Byl jednou jeden rytíř… A ten se mi vřítil do života jako uragán, naprosto jsem při prvním setkání netušila, co pro mě kdy bude znamenat. Dnes je jeden z nejbližších lidí v mém životě a jsem mu za tolik věcí vděčná. Když mi vtrhl do procesu přežívání, nenechal kámen na kameni, rozbořil věž, ve které jsem byla vězněná a naučil mě užívat si pobyt ve světle, které mě oslňovalo a děsilo k smrti jako upíra. Ukázal mi, že se nemusím schovávat a přesvědčil mě, že chyba není ve mně, ale v mém okolí. Že můj způsob života je naprosto v pořádku. Naučil mě žít a nebát se. Co víc, naučil mě čelit světu a nebát se následků.
