Jedny „hezké a klidné Vánoce'' jsme měli, odhaduju to tak před třiceti lety. Vánoce jsme trávili na chalupě, protože tam, na rozdíl od Prahy, býval na Štědrý den vždycky sníh. Nebo aspoň mrazem ojíněné stromy.
Tehdy jsme ještě měli nenalakovanou, jenom ohoblovanou dřevěnou podlahu a manžel na Štědrý den dopoledne řekl, že než budeme zdobit stromeček, tak jí musíme pořádně vydrhnout. Což představovalo zakleknout a rejžákem a jádrovým mýdlem to pěkně s několika kýblema vařicí vody vydrbat. Ale jen jsme zahájili akci, přiběhla sousedka Zdena, že Milan dostal do krku žihadlo a jestli by s ním Jarda nedojel na pohotovost. On si prý oblékal vaťák, co visel na půdě a asi v něm měly vosy hnízdo, či co. No tak se Jarda sebral a odjel s Milanem na pohotovost. On to v Ústí v nemocnici dobře znal, protože už tam kdysi vezl švagra Pepu. Ten měl na bodnutí vosou nebo včelou alergii a jednou v létě se napil piva z lahve, co měl stát venku na stole a dostal žihadlo, taky do krku, ale zevnitř. Zblednul a pravil „Tak a za chvíli jsem mrtvej...'' No přežil to, pochopitelně, ale byl to fofr, jakým ho tam tehdy Jarda vezl.
S Milanem to asi takový fofr nebyl, aspoň mě to připadalo jako celá věčnost... A tak jsem tu podlahu drhla sama a Zdena, místo toho, aby šla domů, seděla celou dobu, než se vrátili, u nás na stoličce u kamen, kouřila a jelikož se u nás normálně nekouří, foukala kouř do kamen a říkala mi, jaký má o Milana strach a co by si bez něj sama počala... A já drhla podlahu a skřípala u toho zubama. Když pak asi za tři hodiny přijeli, byli oba vysmátí. Sestřička prý sice na ně koukala divně, ale nebylo divu. Kdo to kdy viděl, na Štědrý den dopoledne na pohotovosti dva vandráky, jednoho v montérkách a vaťáku a druhého sice v džínách, ale s mokrýma a špinavýma kolenama, který jí hlásil, že přivezl kamaráda, co dostal do krku žihadlo!!! Proboha, co jste pili, ptala se prý. A když řekli, že nic, tak si myslela, že asi máme včely. No děsná legrace...
A pak to museli pochopitelně zapít a seděli u nás a byli samé hi hi hi a ha ha ha a já u toho zdobila stromek a chystala vše na večeři a opět jsem jenom skřípala zubama a kousala se do jazyka, abych je všechny náhodou neposlala do patřičných míst. Aby si třeba Milan se Zdenou nemysleli, že má chudák Jarda doma pěknou saň.
Přes to všechno se nám ale i tenkrát Štědrý večer vydařil. Milan se Zdenou od nás odcházeli vysmátí s tím, že po večeři zase přijdou a pojedeme potom spolu jedním autem na půlnoční. A ta byla nádherná, kostel byl překrásně vyzdobený, varhany slavnostně zněly do studeného ticha a kázání pana faráře jsme si vyslechli pokorně se sklopenou hlavou. Teda asi ne úplně všichni, ale většina z nás ano.
Cestou domů na nás pak ještě vyběhla ze zasněženého lesa celá rodinka divočáků. Přebíhali jeden za druhým, vzorně seřazeni podle velikosti a to poslední malé pruhované prasátko bylo tehdy jako tečka za krásným Štědrým dnem.
Tak šťastné a veselé, nebo aspoň klidné Vánoce Vám všem. ❤️
