V letech 1966 až 1969 jsem studovala na SVVŠ v Praze 3, Sladkovského náměstí. V naší třídě probíhala intenzivní výuka francouzského jazyka. Myslím, že jsme se tehdy díky dvěma profesorkám tento jazyk rádi učili a hodně se naučili. Uvedu jméno jedné z nich, protože je důležité pro toto vyprávění. Jmenovala se R. Horažďovská.
Když jsme se dozvěděli, že naše třída bude moci jet do Paříže, měli jsme velkou radost. Psal se rok 1969 a pobyt byl zajištěn na dobu od 10.3. do 24.3. Na každý den jsme měli předem stanovený program, na radnici v Suresnes nás přijal starosta a připravil pro nás pohoštění s malým dárkem.
Navštívili jsme známé pařížské památky, ale také školy a pár večerů jsme strávili v rodinách studentů, kteří měli přijet do Prahy. Byl to totiž výměnný pobyt. Samozřejmě jsme viděli rozdíly, a to především v množství nabízeného zboží. Lákavých "hadříků" plné výlohy, balení potravin svádělo ke koupi. Jízda metrem byla pro nás novým zážitkem. Ale... Viděli jsme žebráky, spící na kanálech, při návštěvě vyučování v jedné škole jsme nechápali, že děti během vyučování se po třídě mohly volně pohybovat, byly neukázněné. A návštěva v rodině mě překvapila ještě víc. Francouzi se ptali, zda máme televize, jak se jmenuje naše hlavní město. Objektivně mohu napsat, že v té době byla výuka na našich školách víc než dobrá. Měli jsme všeobecné znalosti, kromě ruštiny a francouzštiny jsme se seznámili s latinou.
Od dětství jsem věděla, co bych chtěla dělat za povolání. Učitelka byla moje volba, ale bohužel jsem se na VŠ nedostala. A tak jsem celý život pracovala jako účetní. Je pozdě si vyčítat, že jsem si další rok měla podat přihlášku znovu. Kurzy milované francouzštiny jsem navštěvovala tři roky při zaměstnání a potom až v letech 2016 - 2019. Byla jsem překvapená, že si po 50 letech od maturity leccos pamatuji.
Letos v červnu měla vnučka vystoupení v hudební škole v Berouně, kde se učí hře na klavír. Maminka její kamarádky Kačky, která se rovněž vystoupení zúčastnila, nám držela místa v první řadě a mě posadila vedle své maminky, tedy babičky Kačky. Povídaly jsme si spolu a z řeči jsem vyrozumněla, že paní byla učitelka. Když se zmínila, že i její maminka učila, tak jsem se přiznala ke své lásce k tomuto povolání.
A pak se stalo něco, co nám život nečekaně připraví. Někdy je to nepříjemné, jindy moc milé a radostné. A mě potkala druhá možnost. Po krátké době jsem se spolu s babičkou Kačky přišly na to, že mě učila francouzštinu její maminka, výše jmenovaná prof. Horažďovská. Oběma nám stouply při vzpomínkách slzy do očí. Setkání bylo o to zajímavější, že jsme obě bydlely v Praze a teď obě v Berouně. Ihned po návratu domů jsem našla krabičku s pár fotkami a mými poznámkami z pobytu v Paříži v r. 1969.
Moc jsem se těšila, že se dcerou paní profesorky, která je o 5 let mladší než já, sejdeme, ale zatím k tomu bohužel nedošlo.
