V ranním studiu na Nově měli postavený kalendář na r. 2024 s klasickým obrázkem Josefa Lady s jeho tradičním vánočním motivem dětí na saních a bruslích na náveském rybníčku, s dnes již pro děti téměř neznámou bohatou sněhovou nadílkou.
Nevím proč, ale najednou se mi vrátila vzpomínka na - pro mě ne zrovna veselou a příijemnou příhodu - z předvánoční školní besídky, které tehdy na vesnicích bývaly v sálech místních restaurací. U nás to byla hospoda "U Šmídů". Každá třída měla na programu něco jiného, ta naše vánoční básničku, myslím že o 6-7 verších. Já jsem dostal hned ten druhý.
Sál plný k praskunutí, moje maminka v první řadě, čehož záhy určitě litovala. Spolužačka Ivana prvním veršem překrásně zahájila celé pásmo. Druhý verš byl na mě. Tak jsem spustil: "Nad horami se..." a hotovo, konečná, okno jako hrom, tedy naopak, ticho jako v kostele. Paní učitelka, která stála za námi, jen potichu pokynula vedle stojícímu Honzovi, "Honzo pokračuj". Já úplně propocený jako když se pod peřinou potím s těžkou chřipkou, maminka chudák rudá jako sovětská fangle. Hned, když naše třída sestoupila do sálu, vstala uplakaná, popadla mě a šup domů. A tak jsem přišel o připravené pohoštění, párek s hořčicí, houskou a zelenou limonádu, na což jsem se moc a mot těšil. No,doma mi sice také stejně o hladu nenechali, ale tu dětskou ostudu jsem si v sobě nesl hodně dlouho. A aby jste konečně věděli, co jsem nezvládl, když mi dnes vzbudíte o půlnoci, vysypu vám to jako z rukávu:
Nad horami se vítr zdvih,
a modrou tmou se snáší sníh.
stmívá se, připozdívá,
jen jedle větvičkami kývá
a sníh si střásá z nich.