Eva Haňková Neugebauerová, holčička ze známky vypráví
FOTO: Poskytnuto historikem Martinem Nekolou

Eva Haňková Neugebauerová, holčička ze známky vypráví

3. 11. 2023

Minulý týden jsme oslavili 105. výročí založení Československa. Předávání státních vyznamenání na Pražském hradě vždy provází velká symbolika a návrat k prvorepublikovým tradicím.

 Když si vzpomeneme na symboly meziválečného státu, jistě k nim patří i poštovní známka, na níž prezident T. G. Masaryk drží v náručí děvčátko v kroji. Určitě ji také znáte. Motiv zlidověl a později se objevil na plakátech či obálkách knih. Když byl snímek, který posloužil jako podklad ke známce, v červnu 1928 ve Žďáru nad Sázavou zhotoven, tříletá dívenka Eva sotva mohla tušit, co vše ji v životě čeká. Posuďte sami z jejího vyprávění.

známka, která vešla do dějin.png

„Už je tomu mnoho let, ale já si ten den pamatuji. Byly jsme s maminkou - obě oblečeny do kroje - na žďárském náměstí, kde bylo spousta lidí a mnoho hluku. Byl to však radostný hluk a ta dobrá nálada celého shromáždění pravděpodobně ulpěla na obrázku, který byl ten den pořízen. Pan řídící Jindra, který tam přivedl své žáky ze zámku Žďáru, promluvil na chvíli s maminkou a pak se mne oba ptali, zda bych šla na tribunu a dala kytičku tomu starému pánovi. Jak jsem tam došla po schodech, ani nevím, dále si vzpomínám už jen, že jsem byla v jeho náručí. Ptal se mne, jak se jmenuji a kde mám maminku. Snažila jsem se mu ji ukázat, ale v tom davu jsem ji neviděla. Viděla jsem ale fotografa na vyvýšeném pódiu, jak se díval do velké kamery s varhánky. O tom jsem pak doma vypravovala babičce. Jaksi mne upoutal. Jak jsem se dostala zpět k mamince, na to nepamatuji, ale vím, že lidé byli nadšeni. Byla jsem celkem zvyklá na to, že jsem tento obrázek z 17. června 1928 ledaskde viděla a že se často někdo přede mnou zmínil, že jsem to já v prezidentově náručí.

V jubilejním roce 1938, který také začal dobře a s optimismem, byl obrázek vybrán na poštovní zvláštní známku. Známka měla stát o dvacet haléřů více než poštovné obnášelo a těch dvacet haléřů mělo financovat různé programy pro československé děti. Byla to tenkrát nová myšlenka a že se zrodila zrovna v humanistickém Československu, není asi náhoda. Když známka 7. března vyšla, vše se to na mne sesypalo. Najednou jsem byla středem pozornosti. Známky se líbily a články v tisku o původu obrázku většinou moje jméno uváděly. Nepověděly veřejnosti, kde bydlím, ale pověděly, že chodím do pardubického gymnázia. Každý den jsem dostala spousty dopisů do školy a mnoho pisatelů žádalo můj autogram. Často jsem si s tím ani nevěděla rady. Spolužáci si na mne ukazovali. Také přišli reportéři do školy. (…) Život šel dál. Rodiče provozovali parní pilu, přišla těžká válečná léta, ale přežili jsme. Odmaturovala jsem, bavily mne cizí jazyky, našla jsem si místo v pražské firmě Meopta na optické přístroje a pracovala jako cizojazyčná korespondentka v exportním oddělení.

Rok 1948 byl velmi důležitý a pro mne tím, že jsem se vdala za ing. Ladislava Hanku. Společně jsme se v roce 1950 rozhodli odejít do Německa, protože jsme cítili, že budoucnost doma nebude dobrá. Absolvovali jsme tu dlouhou, namáhavou cestu zakázaným pásmem přes Šumavu pěšky a sami. Hranice do Bavorska jsme přešli poblíž obce Srní, kde jsme strávili poslední noc. Nedlouho jsme bydleli v uprchlickém táboře v Norimberku, kam nás poslaly německé úřady. Brzy však jsme se odtamtud odpoutali a usadili se ve Frankfurtu nad Mohanem. Oba jsme pracovali pro organizaci IRO, odnož OSN, která dělala sociální práci mezi uprchlíky a pomáhala jim usadit se znovu, většinou za mořem. V rámci její práce jsme se také dostali do Ameriky a odjeli tam lodí v listopadu 1951. Usadili jsme se v Cedar Rapids v lowě, kde můj manžel, zemědělský inženýr, dostal práci u velkého zemědělského podniku. Já jsem byla zaměstnaná v bance. Ve městě byla dosti velká krajanská komunita. Dokonce se tehdy vyžadovalo, aby prodavači v obchodech uměli natolik česky, aby se domluvili s českými zákazníky. Jejich čeština sice byla poněkud svérázná, ale šlo to. Nechyběl Sokol a různé spolky, česká knihovna, ochotnické divadlo a každý večer a v neděli odpoledne měla místní rozhlasová stanice českou hodinku. Cítili jsme se tam dobře, ale v roce 1953 se přesto přesídlili do města Ames, sídla lowa State College, pro kterou manžel pracoval a později též studoval a obdržel doktorát v mikrobiologii. Pro většinu imigrantů naší generace bylo obvyklé, že znovu museli studovat, aby doplnili stávající znalosti o americké, anebo aby nostrifikovali své diplomy. V té době jsme měli už syna Ladislava a v roce 1956 se nám narodila dcera Jana. V Ames jsme setrvali zhruba pět let, poté v Kalamazoo v Michiganu, kde manžel zakotvil u farmaceutické firmy Upjohn Co. a kde bydlíme dodnes. Já jsem si na tamní Western Michigan University obnovila své učitelské certifikáty a učila pak léta na středních školách, zejména latinu a němčinu.  

Do Československa jsme se poprvé mohli podívat teprve v roce 1971. Mým i Láďovým rodičům režim dovolil přijet na návštěvu k nám již v 60. letech. Později už to zase nešlo a žádosti o vízum bývaly pravidelně zamítnuty.

Láďa měl v Michiganu spousty příležitostí k lovu a rybaření, po čemž opravdu toužil. Pravidelně jsme jezdívali na dovolenou do Kanady do rezortu na Mount Lake v severním Ontariu. O svých loveckých zkušenostech napsal i knihu povídek (pozn.: Ladislav Haňka: Lovil jsem v Americe, Moravianpress 2001). Po sametové revoluci jsme často jezdili do Čech a sledovali, kam se země posouvá. Musím říci, že jsme byli spokojeni. Setkala jsem se i s prezidentem Václavem Havlem, který se mi omlouval, že mu to snad prominu, ale že se necítí zvedat mě v náručí jako Masaryk…“

Eva Haňková-Neugebauerová se narodila v Praze 20. května 1925, dětství však prožila ve Žďáru nad Sázavou. Stále se těší dobrému zdraví a z Michiganu bedlivě sleduje dění v České republice. Zájem o její osudy neutichá. Dala bezpočet rozhovorů, absolvovala besedy se studenty, spisovatelka Markéta Pilátová o ní momentálně připravuje celou knihu.

 

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.

 

 

 

 

Osudy Čechů ve světě
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA