Lety amerických raketoplánů, zprvu přelomové a po havárii Challengeru v roce 1986 opět vysoce sledované, se na začátku 21. století staly běžnou rutinou. Zprávy o startu se jen málokdy dostaly na přední místa zpravodajství a o průběh misí se i ve Spojených státech zajímali hlavně fanoušci kosmonautiky a letectví. Vše se ale změnilo před deseti lety 1. února 2003, kdy se z oběžné dráhy po 16 dnech vracela Columbia, nejstarší raketoplán ve flotile.
Do přistání v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě scházelo krátce před osmou hodinou ranní místního času asi čtvrt hodiny, když se na obloze nad Texasem objevilo několik jasných bodů. Nejhorší obavy se vzápětí naplnily – byly to trosky Columbie, která se krátce po vstupu do atmosféry rozpadla. Nikdo z posádky, ve které byl kromě šesti Američanů i první izraelský astronaut Ilan Ramon, neměl ve výšce 63 kilometrů nad zemí šanci přežít. Amerika byla v šoku a ihned se rozběhlo vyšetřování.
Nešťastný úlomek izolace
Na příčinu katastrofy, která na řadu měsíců zastavila americké pilotované lety do vesmíru a v konečném důsledku vedla i k ukončení programu raketoplánů, se podařilo narazit poměrně brzy. Krátce po vstupu do atmosféry totiž ukazovala čidla v levém křídle postupný a neočekávaný nárůst teploty – a poté se odmlčela. Na záběrech ze startu pak bylo jasně vidět, že právě do náběžné hrany levého křídla narazil kus tepelné izolace, který odpadl z oranžové přídavné nádrže.
Jenže i po tomto odhalení převažovala mezi techniky z NASA skepse, odpadávání úlomků pěny nebylo při startech výjimečné. A přestože se po přistání objevila poškození keramických destiček, které chránily raketoplány před vysokými teplotami, všechny mise se v pořádku vrátily. Columbia však měla fatální smůlu. Matematické modely totiž ukázaly, že úlomek pravděpodobně zasáhl křídlo přímo na jeho náběžné hraně a praktické testy dokázaly, že za určitých podmínek může pěna křídlo v daném místě prorazit.
Pravděpodobný scénář katastrofy pak obsahuje zpráva, kterou zvláštní vyšetřovací komise zveřejnila koncem srpna 2003. Když Columbia sestupovala z oběžné dráhy, proniklo trhlinou v jednom z panelů náběžné hrany do vnitřku křídla žhavé plazma vnikající třením raketoplánu o atmosféru. Konstrukce křídla se roztavila a nosná plocha, od které odpadávaly další destičky tepelné ochrany, se nakonec utrhla. Raketoplán se roztočil a působením aerodynamických sil rozpadl.
Ortel byl jasný už po startu
Vyšetřování také ukázalo, že osud všech sedmi astronautů i Columbie se naplnil již 16 dní před katastrofou na startovací rampě. I kdyby se totiž podařilo kritické poškození tepelné ochrany objevit už na oběžné dráze, nebylo v lidských silách posádku raketoplánu zachránit. Na opravu panelů neměli na palubě vybavení a další možnosti – jako přelet na Mezinárodní kosmickou stanici (ISS) nebo vyčkání na záchrannou misi ruské rakety či jiného raketoplánu – by nebyly technicky proveditelné.
Katastrofa Columbie, podobně jako o 17 let dříve havárie Challengeru, při které zahynulo také všech sedm astronautů na palubě, přinesla i dočasné zastavení programu raketoplánů. Do vesmíru se znovu vydaly po technických úpravách (zahrnovaly i použití kvalitnější izolační pěny na přídavné nádrži) až v létě 2005, let Discovery však prokázal některé přetrvávající závady. Následovaly další změny, a tak se v červenci 2006 mohly lety raketoplánů opět rozeběhnout.
Až na výjimku, opravu Hubbleova kosmického dalekohledu v květnu 2009, se ale létalo pouze na ISS, kde mohli astronauti v případě poškození tepelné ochrany vyčkat na pomoc. Každý z 20 zbývajících letů také zahrnoval pečlivou kontrolu povrchu raketoplánů. Dalších důsledkem havárie Columbie pak bylo urychlené ukončení programu raketoplánů, které podle původních plánů měly létat možná až do roku 2020. Poslední, v pořadí 135. výpravu, uskutečnil Atlantis už v červenci 2011.