Mám to vědecky potvrzené. Američtí, nebo kteří, vědci objevili, že my, blonďáci, jsme na vymření! Je nás na světě čím dál míň; no, já jsem pro záchranu blond lidstva učinila, co jsem mohla... I když, pravda, mohla jsem těch dětí zplodit víc než dva kousky.
Taky mám potvrzené statisticky, že jsem byla třináct let druhem zcela výjimečným a v našich krajích zcela originálním! Potvrdil mi to kdysi chlapík, co byl sčítacím komisařem, a já patřila při sčítání lidu do jeho rajónu.
„Páni!“ vykřikl tehdy onen dobrý muž radostně, když mě navštívil, a ve svých papírech si zapsal moje zaměstnání, „to budou všichni koukat! Malířka pozadí! Tu nikdo nemá!“
Komisař pak fofrem zaškrtal stav naší tehdejší domácnosti, vyplnil ostatní kolonky, hemžící se samými průměrnými informacemi - o počtu praček (jedna tatramatka) ledniček (jeden minsk), televizorů (jeden orion), aut (jedna škodovka), dětí (dvě) - zcela běžnými v tehdejší mladé socialistické rodině. Taky zaměstnání mého tehdejšího manžela bylo zcela běžné (stavbař). Jen já jsem byla něco! Malířka pozadí, jediná v republice.
Práce to byla moc pěkná. V tehdejší ČST jsem ve scénickém provozu malovala kulisy, cedule, cedulky, obrázky, prostě co ten který pořad vyžadoval. Kolegů malířů pozadí bylo taky jako šafránu, ale přece jenom jich bylo víc, a taky na Barrandově nějaké měli.
Tehdy nebyly počítače, všechno se malovalo ručně, a to na tom bylo právě to hezké. Výtvarník nebo architekt přinesl návrhy a já to malovala. Nejlepší byly pohádky a dobovky. V dnešní době počítačové je tahle práce jiná, ne tak zábavná, i když dva moji kolegové pořád přežívají a jejich práce je velmi ceněná; tedy obrazně, finančně to žádná sláva není.
Jenže čas ani pokrok nezastavíš. V televizi po revoluci vzniklo ve zpravodajství grafické studio a kupodivu tam nechtěli počítačové experty, ale výtvarníky. I přestala jsem být malířkou pozadí a stala jsem se grafickou redaktorkou. Štětec jsem vyměnila za počítač. Už jsem nebyla jediná, byla nás řada. Sčítací komisař přišel o raritu.
No, a protože nezastavíš ani lidský věk, najednou se stalo, že jsem už nebyla grafikem. Své místo jsem zase našla ve scénickém provozu coby jeho dispečerka. Měla jsem pod palcem studia a zkušebny. Z dispečerky scénického provozu jsem se stala dispečerkou scénické dopravy, velela jsem hromadě řidičů a nasazovala je na pořady. No a pak zase čas běžel a z dispečerky dopravy jsem se přeměnila na referentku. A těch je teda všude jak červených mravenců. Mým úkolem bylo mimo jiné účtování rekvizit a kostýmů. A jak čas zase popoběhl, ocitla jsem se na tři roky v pořadu Sama doma, kde jsem měla na starosti dekoraci. Nakonec jsem ještě pro televizní časopis zpracovávala histotorii televize.
Takovej Ferda Mravenec České televize jsem byla.
Dnes jsem oporou Vršovického divadla MANA coby garderobiérka, rekvizitářka a inspicientka. Jo a taky jsem nějakej ten pátek rentiérkou.
Práce je práce, pracuju ráda, ale co si budeme nalhávat; nejsem už ta mladá hezká holka, co jí patřil svět. Nevadí, že už nejsem jediná. Jsem jednou z mnoha mravenců a pro sčítací komisaře jsem dnes jen průměrnou odškrtnutou kolonkou.
Pořád jsem ovšem pravá blondýna a to se, počítám, už nezmění. Jsem ohrožený druh.