Ve skutečnosti byla vzdělaná, inteligentní a když dostala příležitost, ukázalo se, že umí mnohem víc, než se jen zdobit ve filmu či na jevišti.
Narodila se v roce 1925 do dobře situované rodiny, její tatínek byl kožešník. Naučila se několik jazyků, milovala divadlo a vše, co se týkalo umění. Studium na divadelní fakultě dokončila v roce 1948 a poté začala hrát v divadlech. V roce 1952 se jí narodila dcera, ale manželství trvalo jen krátce.
Je vysoce pravděpodobné, že kdyby její kariéra začínala v jiné době nebo v jiné zemi, byla by z ní obdivovaná filmová hvězda. Měla k tomu všechny předpoklady. Patřila k nejkrásnějším herečkám, měla skvělou postavu, výraznou tvář, k tomu talent, temperament. Na některých snímcích ze svého mládí vypadá tak, že by mohla soupeřit s tehdejšími světovými kráskami jako byla Sophia Loren nebo Gina Lolobrigida.
Jenže právě to nebylo v Československu v padesátých příliš žádoucí. Po nástupu komunistů k moci se začaly točit především filmy a inscenace, v nichž mladé ženy představovaly budovatelky lepších zítřků, tedy dělnice, traktoristky, jeřábnice, svazačky. Jenže ona byla typ, který by se líbil v předválečné době, dáma, ke které sedí saténové šaty, perly, dlouhá cigareta. Takže moc rolí nedostávala, k čemuž přispělo i to, že neměla tehdy žádaný dělnický původ a nebála se dávat najevo, že ze změny politických poměrů není úplně nadšená.
„Byla typově omezená svou krásou,“ napsal o ní kritik Jindřich Černý v publikaci vydané Městskými divadly pražskými.
V polovině padesátých let se po Praze šířily řeči o tom, že má blízký vztah s tehdejší francouzskou hvězdou Gerardem Philipem, který do Prahy přijel a Irena mu díky své skvělé francouzštině dělala průvodkyni. Když se na to později novináři mnohokrát ptali její dcery, ta se vždy jen usmívala a odpovídala, že některé věci zůstanou navždy jen mezi ní a její maminkou.
V šedesátých letech, kdy došlo k uvolnění politických poměrů, Irena Kačírková dostávala v Městských divadlech pražských zajímavější příležitosti a objevila se ve filmu Starci na chmelu – mimochodem, tam si konečně zahrála oblečená v montérkách.
Na jevišti se však tehdy objevila v mnohem zajímavějších rolích, kde mohla uplatnit nejen herecký talent, ale i smysl pro humor. Hrála v inscenacích Zlodějka z města Londýna, Sestup Orfeův, zazářila jako Alžběta v Marii Stuartovně.
Irena Kačírková v roce 1960. FOTO: ČTK
Jenže přišla sovětská okupace a mocní začali zase více dohlížet na to, zda v divadlech nepůsobí lidé, kteří s komunismem nesympatizují. A přesně v té škatulce Irena byla. Přispělo k tomu i to, že už dříve odmítla nabídku Státní bezpečnosti, aby donášela na své kolegy a známé. To jí v kariéře ještě přitížilo. Nabídek na role bylo čím dál méně. Tak to tehdy bývalo, když nějaký umělec nebyl u režimu v oblibě, postupně přestával dostávat příležitosti hrát v divadlech, v televizi, ve filmu, aby na něj diváci pomalu zapomněli. Takže v roce 1973 přestala dostávat i role v divadle.
Zároveň však v té době byla pro mnoho divaček idolem, obdivovaly její krásu, šarm, styl, jakým se oblékala. Diváci ji stále milovali a přispěl k tomu i televizní pořad Mluvíme francouzsky, který moderovala spolu s herečkou Marií Drahokoupilovou. Ten tehdy v televizi, čím dál více svazované různými nařízeními a příkazy souvisejícími s dobou normalizace, působil jako svěží zjevení.
Když ovšem dostala nějakou roli v televizi či ve filmu, zpravidla hrála nesympatické paničky. Typickou rolí pro tuto dobu byla její postava v jednom z dílů Třicet případů majora Zemana. Hrála tam značně zápornou potvoru, nepřítele režimu a její kolegové později říkali, že se jim svěřila s tím, že za ni byla ráda, protože tak mohla veřejně říct, co si o komunistech skutečně myslela.
Lidé, kteří v té době měli podobné potíže jako ona, později v rozhovorech vyprávěli, že na rozdíl od mnoha jiných umělců, se k nim vždy chovala hezky, stejně jako v dobách, kdy bývali na vrcholu. Zkrátka, nepřešla na druhý chodník, když potkala někoho, kdo měl právě malér. „Ničeho se nezalekla a nesnášela kompromisy,“ řekl o ní v České televizi herec Eduard Cupák.
„Byla statečná. Hlásila se ke svým přátelům i tehdy, když byli v nemilosti režimu,“ napsala o ní její dcera Kristina Novotná v knize Setkávání s Irenou Kačírkovou, jejími přáteli, nepřáteli a jinými zvířaty. Při jejím vydání řekla, že jí vadilo, že dosud články o její mamince psali lidé, kteří se s ní vůbec nesetkali. Ale ona jediná ji znala nejlépe a proto se pokusila popsat nejen to, jak mámě krása komplikovala život, ale například i dobu, kdy Irena Kačírková onemocněla rakovinou. Přesněji, jak statečně se tehdy chovala. Několik herců později vzpomínalo, že i v době, kdy už měla velké bolesti, jezdila na divadelní zájezdová představení a často v autobuse stála, protože jí bolest znemožňovala sedět.
„Když jsem přišla do nemocnice převzít, co po mámě zbylo, dostala jsem župánek, bačkůrky a čtyři kartony amerik. To bylo vše. Byl to takovej její podpis,“ řekla dcera Kristina v televizním dokumentu Ten drak jednou spadne.
Ireně Kačírkové bylo pouhých šedesát let, když zemřela.
Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál „Ty, které jsme milovali“ popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.