Tenkrát na Západě: Skok do kapitalismu
Tábor v USA. FOTO: Marta Hrušková

Tenkrát na Západě: Skok do kapitalismu

13. 10. 2023

První, byť nepřímý, kontakt s tehdejším kapitalistickým Západem si vlastně ani nepamatuji. Vzhledem k bydlišti v jižních Čechách jsme se velice často dívali na rakouskou televizi, hlavně na sportovní přenosy a hudební představení, včetně oblíbené znělky Eurovize a dodnes díky těm sportovním přenosům umím německé číslovky.

Moje opravdová první cesta na Západ se měla konat v srpnu roku 1968. Navštěvovala jsem v té době 6. třídu základní školy s rozšířenou výukou jazyků a někdo osvícený tam zorganizoval měsíční zájezd žáků druhého stupně do Nice ve Francii. Kompletní zájezd s dopravou vlakem, plnou penzí, ubytováním v rodinách, výukou a samozřejmě programem ve volném čase odpovídajícím věku žáčků. Celý měsíční pobyt se vším všudy stál tehdy 2000 Kčs. Neumím posoudit, kolik to tehdy bylo, asi hodně, protože se nenašel dostatečný počet zájemců a zájezd se nakonec nekonal.

Dodnes to cítím jako křivdu, protože jsem se moc těšila. Letos jsem objevila zájezd velmi podobný, letecky a autobusem, takže jsem se hned přihlásila. Protože jsem chtěla cestovat sama, objednala jsem si jedno místo a zaplatila zálohu. A těšila se. Jenže – ouha! Po asi měsíci – stále ještě tři měsíce před termínem odjezdu – mi zavolala docela arogantní majitelka cestovky s tím, že musím zaplatit za druhé lůžko v pokoji a požadovala v postatě zaplatit zájezd dvakrát. Odmítla jsem to a po několikadenních přestřelkách jsem zájezd, po konzultaci s Asociací CK, zrušila. Kupodivu jsem dostala zpět všechny peníze, i když původně majitelka chtěla storno poplatky. Prostě Nice mi není souzeno…

Po roce 1989 nastal konečně čas na návštěvu našich „západních“ sousedů. Asi jako spousta dalších jsme vyjížděli na jednodenní výlety do Gmündu, Lince a podobných blízkých míst, ani ne na nákupní výpravy, spíše ty byly objevitelské cesty, už jen proto, že „můžeme“. Koupila jsem si tehdy jedinou věc, klasickou škrabku na brambory. Používám jí bez jediného nabroušení dodnes…. Stejně tak jako walkman pro tehdy 10letého syna, který je dodnes funkční. Obdivovali jsme kvalitu „západního“ zboží!

Moje skutečná první velká cesta ale směřovala úplně jinam. V roce 1993 pracovně do USA. Pracovala jsem na jedné z fakult Univerzity Karlovy a můj tehdejší nadřízený proděkan navázal kontakt s organizací Camp Counselors USA, která mimo jiné zprostředkovává a zajišťuje studenty vysokých škol z Evropy jako vedoucí na letní dětské tábory po celých USA. A k tomu potřebuje své zástupce v jednotlivých zúčastněných zemích, tehdy nově i v Československu a následně Česku.

Všechno klapalo, jízdenky na autobus do Frankfurtu nad Mohanem i letenky do New Yorku byly zajištěné, kufry sbalené, blížil se čas odjezdu. Vtom zazvonil telefon a můj šéf přišel s Jobovou zvěstí – jeho manželka si komplikovaně zlomila nohu a na něj zbyla péče o tři nezletilce. A že prý mám letět sama… Hodně jsem váhala, jestli zvládnu cestu sama, ale nakonec touha po dálkách zvítězila.

Poprvé opravdu na Západě! A navíc úplně sama! Zvládla jsem cestu jak do Frankfurtu, tak do New Yorku i zpět a byl to opravdu silný zážitek.

Už ve Frankfurtu jsem ale málem skončila – autobus z Prahy tam přijel ve velmi časných ranních hodinách a do odletu zbývalo hodně hodin, bloumala jsem tedy letištěm a v jednu chvíli jsem se ocitla úplně venku na silnici. Honem honem jsem se vracela, ale všude byly kontroly, kterými už jsem jednou prošla. Představa, jak policistům vysvětluju svůj opětovný vstup, mě fakt nelákala. Sama jsem se ale divila, jak jsem mohla tak bezproblémově odejít, bez jakékoliv kontroly. Po vplížení se zpět jsem to pochopila – prošla jsem spolu s davem exitem pro členské země Evropské unie…

Po přistání v New Yorku jsem měla největší problém s hláskováním svého příjmení u imigračního úředníka, ale pracovní vízum a moje mírná schopnost se s ním domluvit zaúčinkovaly a byla jsem vpuštěna. Druhý problém nastal při hledání hodin, abych si nastavila na svých hodinkách místní čas. Nikde žádné hodiny nebyly, tak jsem našla informace a zeptala se. Příslušnou dámu jsem tím trochu vyvedla z konceptu, chvíli jí trvalo, než se podívala na své vlastní zápěstí.

Ale třetí, největší, problém byl, že mě tam nikdo z organizace nečekal. Naštěstí za zpoždění mohla jenom dopravní situace, takže jsem byla naložena do auta a vezena přes celé „Big Apple“ těmi nejznámějšími ulicemi a čtvrtěmi do satelitní části za město. Tam jsme strávili týden workshopy, jak lépe pracovat a efektivněji lákat další zájemce o práci v letních táborech v USA a samozřejmě jsme některé v okolí také navštěvovali.

S mými zkušenostmi s pionýrskými tábory z dob socialismu se to nedalo porovnávat. Americké děti měly na výběr opravdu neuvěřitelně širokou škálu možností: od úplně zálesáckého tábora, kdy spaly „pod širákem“, vařily si v kotlíku a latrínu si musely vykopat až po tábor na opačném konci spektra pro horních deset tisíc. Děti měly k dispozici obrovský areál s hřišti a halami na všechny dostupné míčové sporty, atletickou část, vodácký kanál, jezero, gymnastický sál, tělocvičny a kdoví co ještě. A aby se dětičky neunavily při přecházení z jednoho sportoviště na druhé, měly k volné dispozici malá elektroauta.

Vzhledem k luxusu sportovišť jsme ale my, Evropané, byli překvapeni ubytováním a stravováním. Kuchyně byla také dokonale vybavená, ale vařilo se pouze jedno jídlo, a kdo ho nejedl, měl smůlu. Místo očekávaných porcelánových talířů a stříbrných příborů mělo každé dítě svůj klasický ešus, který si po jídle muselo samo umýt a zavěsit na příslušný háček v jídelně. Příbory či další nádobí bylo plastové a jednorázové.

Zrovna tak ubytování bylo spartánské i na naše poměry. Malé dřevotřískové chatky o třech pokojích s jednou koupelnou, kde v každém pokoji spalo 4 – 6 dětí a jeden vedoucí. To nás velmi překvapilo, protože nedílnou součástí táborů nejen u nás, ale i v mnoha dalších evropských zemích je večerní posezení dospělých a příprava programu na další den. V tomto i dalších táborech ne, vedoucí tam slouží jenom jako dozor, program připravuje ředitel a jeho tým. Velký rozdíl oproti našim táborům, kde se navazují přátelství přetrvávající i celý život.

Kromě seminářů, tvůrčích dílen, návštěv táborů jsme také vyrazili do několika nákupních a restauračních středisek. I to bylo zajímavé, v té době u nás nikde žádné podobné „shopping centrum“ ani v menším vydání nebylo. Ale trávit čas bloumáním po obchodech mě neoslovilo ani tenkrát, ani dnes.

Při výletech jsme projížděli také několika městečky či okrajovými částmi měst, všechno to vypadalo stejně. Barevné papundeklové domky se zahrádkou, většinou bez plotu, jen s poštovní schránkou na okraji pozemku. „Občanská vybavenost žádná, jen benzínová pumpa. Stromy či záhony jen zřídka a sem tam venkovní krb. V podobném domku jsme také byli ubytovaní, tak jsem ho prostudovala trochu důkladněji. Zdi byly opravdu dřevotřískové, či jaké, a cca 10centimetrová mezera byla vyplněné nějakou vatou. Základy žádné, takže mě od té doby nepřekvapuje zpravodajství po nějakém hurikánu, které tahle sídliště naplacato ukazuje zpustošená.

Závěr pobytu jsme strávili v New Yorku. Nechyběla okružní cesta včetně návštěvy tehdy ještě stojících věží World Trade Center, 5th Avenue, Wall Street, Times Square, Sochy svobody, Empire State Building a hlavně Broadwaye, kde jsem si s chutí zazpívala „Chodím po Broadwayi sem a tam“ a zakončením byla návštěva muzikálu Miss Saigon. Nakoukli jsme s průvodcem i do Harlemu, ale opravdu jen zkraje, prošli několik obřích obchodních domů i Central Park. Překvapilo mě množství nejrůznějších malých bister, stánků asijských kuchyní a dalších možností rychlého stravování. V tu dobu u nás vládlo – kromě klasických buřtů na Václaváku - jediné rychlé občerstvení a to několik málo McDonaldů.

Zážitků za tuto cestu bylo mnoho, ale největším bohužel – negativním – bylo televizní vysílání. Vlastně se na ní nedalo vůbec dívat, protože po cca třech minutách pořadu následovalo třeba deset minut reklam. Našla jsem dokonce dětský kanál, kde jsem doufala, že třeba Tom a Jerry poběží vcelku, ale ne. Dokonce i zpravodajství bylo neustále přerušované reklamami, sice kratšími, ale… Už tehdy jsem zkonstatovala, že teď je mi jasné, proč se nikdo z Američanů, se kterými jsem se tam setkala, nezajímal ani o domácí politiku, kulturu či cokoliv dalšího, natož ze zahraničí. V duchu jsem chválila naší Českou televizi i začínající soukromé a omlouvala jsem se jim za proklínání reklam před a po programu. Netušila jsem, že dospějeme k témuž – ale naštěstí se to dnes dá obejít! Pořady si nahrávám nebo pouštím zpětně a reklamy přeskakuju! Pouze jednu komerční stanici ignoruju, protože neumožňuje přetáčení dopředu ani při zpětném přehrání.

Domů jsem přivezla pravou Barbie a Kena včetně několika oblečků a doplňků a několika autíček pro děti, pár suvenýrů manželovi a rodině a hlavně svoje zážitky: Že jsem to sama zvládla, že jsem tam byla a udělala jsem si svůj názor a že VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÍP a že bych nemělnila ani za nic!

 

cestování Můj příběh Podzimní soutěže 2023
Hodnocení:
(5.2 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.