Medaile a potlesk, rvačky a soudy. To je pestrý život Františka Živného, dvojnásobného mistra světa v páce
Mistra věta v páce František Živný. FOTO: Poskytnuto z archivu F. Živného

Medaile a potlesk, rvačky a soudy. To je pestrý život Františka Živného, dvojnásobného mistra světa v páce

7. 10. 2023

Dvě zlaté z mistrovství světa, 39 zlatých z mistrovství republiky, stříbro a bronz se jen těžko spočítá. Takové jsou úspěchy Františka Živného v armwrestlingu. Že ten sport neznáte? Určitě si ho každý z vás alespoň jednou v životě zkusil. Je to páka.

Český rekordman se jí věnuje více než 27 let. Avšak fyzická zdatnost, kterou díky páce disponuje, ho také devětkrát přivedla do soudní síně.

Kde se zrodil nápad věnovat se páce závodně?
Ten nápad se zrodil v hlavách manželů Stezkových, když jsem pro ně pracoval v Sokolovně. Dělal jsem na baru a díky tomu, že jsem byl nejsilnější kluk z vesnice, byl jsem i vyhazovačem. Pak jsme v jedněch novinách v roce 1996 objevili inzerát, že se v Praze na Brumlovce koná první mistrovství republiky v páce. Poslal jsem startovné 600 korun a jel jsem. Skončil jsem na levou ruku druhý, na pravou ruku třetí a začalo mě to bavit.

Takže děláte páku oběma rukama?
Ano, oběma. Ale pravačka má lepší techniku, jde jí to lépe. Levačka je neohrabaná, asi proto, že to není moje správná ruka.

Jak pákař trénuje?
Pákař musí v posilovně trénovat celé tělo. Trénujete ruce, prsa, ramena, záda, nohy i zadek. Zápasí se totiž ve stoje a vy potřebujete všechnu sílu. Soupeře strháváte celým tělem. Desce, na kterou pokládáte protivníkovu ruku, se říká fixátor. Měl by být umístěn ve výšce 95 cm od země. Tedy to se týká kategorie nad 110 kg. Já jsem měl závodnickou váhu 135 kg a teď, jak stárnu, beru různé prášky, jsem se dostal na 210 kg.

Nepřináší Vám ta váha zdravotní potíže?
To víte, že jo. Klouby už jsou přece jen poněkud opotřebované. Od patnácti let jsem se věnoval bojovým sportům, než jsem ve 22 propadl armwrestlingu. Bojové sporty, to byla životní nutnost. Nejsem žádný génius, a tak jsem se v šesté třídě ocitl ve zvláštní škole. Některým mým spolužákům bylo už osmnáct let. Samozřejmě, že nás šikanovali. Brali nám peníze i jídlo. Když jsem v patnácti letech nastoupil na internát, zařekl jsem se, že už nechci zažít šikanu. Začal jsem dělat judo, kulturistiku, potápění a musado.

Musado? Co to je?
Musado je česká sebeobrana pro URNU, vojáky a další ozbrojené složky. Běžně se dají použít některé chvaty. Člověk se točí jako volant, chytáte pravou rukou, pravou nohou zakračujete a vychýlíte soupeře z osy a odhodíte ho. Samozřejmě se jedná i o páky na tělo a další techniky.

Máte oranžový pásek v judu a ovládáte sebeobranu. Co považujete v sebeobraně za nejdůležitější?
Sebeobrana je velmi potřebná. Žil jsem tři roky na ulici a i když na to nejsem pyšný, vím, co je to obstát. Když vás někdo napadne, je třeba využít moment překvapení. Odpoutat pozornost od sebe, třeba odhodit bundu, on se za ní podívá a vy můžete udeřit, nebo mu dupnout na nohu a utéct. Na ulici vítězí překvapení. Co je vlastně člověk. Je to zvíře, které umí mluvit. Svět je jedna velká džungle. Jsou tady vlci a lvi nebo ovce a slepice. Jedni budou platit a druzí brát. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.

Vy máte vlastní posilovnu...
Ano, mám ji doma v Dolním Bousově v garáži. Trénují u mě junioři a každou neděli ke mně přijíždějí na trénink i zájemci z řad profesionálů. Vyměňujeme si zkušenosti a radíme se o technikách.

Dá se páka dělat profesionálně a je možné se s ní uživit?
U nás ne. Ve světě je situace jiná. Já jsem v roce 1998 jako první Čech získal bronzovou medaili na mistrovství světa v Egyptě a dostal jsem certifikát, že můžu navštěvovat profesionální soutěže. Za rok mi bude padesát, a tak chodit do podobných soutěží již nemá cenu. Jsou tam daleko mladší a lepší.

Získal jste dvě zlaté medaile na mistrovství světa v Americe...
Moc si toho vážím, protože tam to má velkou tradici. Z Ameriky také pochází John Brzenk, legenda, podle které byl natočen i film, v němž hrál Silvestr Stalone. Já jsem o Johnovi často slýchal, ale potkal jsem se s ním až v roce 2013 na Senecké ruce, kde jsem se s ním dostal na levou ruku a porazil jsem ho. To jsem měl velkou radost.

Někteří sportovní manažeři se snaží, aby se páka dostala na letní olympijské hry. Je to reálné?
Světovou soutěž pořádá Amerika, Evropu potom organizují Rusové. Nevím, co za tím stojí, není možné to zatím na olympiádu protlačit. Ale vypadá to tak, že pákaři na vozíčku by mohli být již brzy součástí paralympiády.

Mistrem republiky jste byl 39 krát. Jak si stojíte dnes?
Už zdaleka nejsem nejlepší. Porážejí mě mladší a třeba i hubenější kluci. Já se ve své kategorii v posledních pěti letech nejčastěji poměřuji s Dušanem Tesaříkem z Hluku. Je to dřevorubec a váží „ jen“ 130 kilo. Někdy porazí on mě, někdy já jeho.

Máte nesplněný sen. I přes množství medailí, které jste získal, nejste držitelem titulu mistr Evropy...
Ano, mám devět více mistrů Evropy. Příští rok je mistrovství Evropy v Bratislavě a protože mi bude padesát, připravím se a naposledy to zkusím. Musím ale říct, že se můžete sebelépe snažit, ale i tady hrají roli peníze. V říjnu 2023 je tomu 25 let, co mě začal poprvé sponzorovat Karel Zetka. Přes 20let mě dávají zdravotně dohromady lékaři. Rád bych je jako poděkování vyjmenoval: Belzová, Belza, Chramostová, Bobková, Bérová, Kužel a Kočová. Já kdybych neměl dva věrné sponzory Karla Zetku a Mirka Roháčka, kteří mě již dlouhá léta podporují, nikam jsem se nedostal a zůstal jsem jen obyčejný kluk. K panu Zetkovi si chodím i pro dobrou náladu. Srší kladnou energií, a to mě doslova nabíjí.

Při téhle postavě asi není lehké udržet si váhu...
Teď už to vůbec neřeším. Ráno vstanu a když mám chuť, sním celý závin a vypiju půl litru kakaa. Pak si dám kafe a cigaretu, jsem přeci sportovec, takže cigareta musí být (smích). Je to velká neřest, ale vykouřím tak dvě krabičky denně. Během dne si dám na co mám chuť. Mám rád pizzu, špagety nebo i čínu. Vím ale, že po sedmnácté hodině už můžu jenom zeleninu. Ani ne ovoce. V tom je hodně cukru. Mám to načtené, ale dodržovat to není tak jednoduché. Když jsem byl ve vrcholné formě, shodil jsem tak třeba sedmdesát kilo za rok. To už teď ale nedělám, diety nedržím, je to fuj.

Vy jste ale fyzickou sílu využíval i na obživu...
No, 22 let jsem dělal vyhazovače v různých barech a diskotékách. Někdy to po dobrém nešlo. Mám na hlavě asi 116 stehů, mám devětkrát zlomený nos. Párkrát jsem dostal popelníkem.

Může člověk svoji sílu zneužít a dostat se tak do potíží?
Problém není ve zneužití síly. Problém je v člověku samotném. Řeknu vám to takhle. Já jsem se dostal devětkrát do soudní síně. Dostal jsem se tam za rvačky a měl jsem jít jako odstrašující příklad na rok do vězení ve Valdicích. Vytáhl mě z toho jeden advokát na desetiletou podmínku. Já jsem se nepral. To se za mě pral alkohol. Byl jsem agresivní a pod nejmenší záminkou jsem se začal rvát. Neměl jsem žádné zábrany. Vymlátil jsem celou diskotéku a když dorazila zásahovka, měla co dělat, aby mě zvládla.

To jste dobrý, že jste to dokázal utnout...
Podařilo se mi to ve 34 letech, kdy jsem u nás v hospodě slavil narozeniny. Ráno jsem v kocovině vyrazil do hospody a chtěl jsem se napravit pivem. Hostinský čistil trubky a říkal, ať si dám něco jiného. Povídám, a co máš? On na to, limonádu. Tak jsem to zkusil. Pil jsem ji celý den, bylo mi dobře, a tak jsem u toho zůstal. Škoda, že mi to tak nefunguje u cigaret.

Co Vám udělalo v životě největší radost?
Jednoznačně před devíti lety narození mé dcery Marušky. A hrdý jsem i na její matku Petru Kočkovou, která Marušku porodila ve svých 31 letech. To už měla tři děti. V životě necvičila. Jednou mě pozorovala v posilovně a začala s tréninkem. Dneska má titul mistra světa v kulturistice, mistra světa v silovém trojboji. Dělá sebeobranu a různé bojové sporty. Takže není pravda, že žena v určitém věku a po několika porodech nic ve sportu nedokáže.

Vy jste i trenér. Mají mladí o páku zájem?
Jsem překvapený, ale mají. Rád se věnuji juniorům, protože se těším, že o nich v budoucnu uslyším. Před pár lety si naše asociace dělala průzkum a zjistili jsme, že asi na 1400 mladých se zúčastnilo alespoň jedné soutěže. Naštěstí jsou dnes poměrně dobré podmínky pro trénování. Já jsem se ten sport učil ovládat během závodů. Táta mi postavil různé kladky, sehnal činky, abych měl s čím trénovat. A za pomoci svého věrného sponzora Karla Zetky z Bakova nad Jizerou a celé širší rodiny se ze mě stal rekordman. Já, obyčejný vesnický kluk.

Ještě dodávám: Během tréninku jsem zjistil, že nikdy nebudu nejlepší, když budu trénovat jen 3x týdně. Musím se tomu věnovat každý den alespoň 1 hodinu. Pak teprve dosáhnu ten správný výkon. Tvrdím, že když někdo něco chce dnes ve sportu dokázat, záleží jenom na něm. Důležitý je pozitivní přístup k životu. Musíte být spokojen sám se sebou. A pak se vám líbí na světě. Pokud máte ke všemu negativní přístup, nebude se vám líbit nikde a nic.

rozhovor sport
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.