Moje malá babička Britney takhle zřejmě nepřemýšlí. Když sedím u počítače, lehne si okamžitě vedle mne a ve chvíli spí. Jsem její jistota. Jistota, že ji vynesu do schodů, které už nezvládá. Jistota, že po večeři dostane, jako bonus, rozkrájenou, voňavou tyčinku, protože celou ji už nerozkouše. Jistota života. Jen jí musím pokaždé o kousek posunout zadek dál, abych jí křeslem nepřejel packy. To by tu svou životní jistotu určitě ztratila. Kéž bych měl takovou životní jistotu jako ona. Tu už delší dobu postrádám, protože někoho takového, jako má Britney, já tady pro sebe nemám.
Poslední dobou jsem zjistil zajímavý fakt. A sice, že počítač mi lepší náladu už tolik nepřináší. Naopak. Spíše mi ji po kouskách bere. Po těch mnoha a mnoha letech, co se spolu až intimně kamarádíme, co jsem na něm napsal všechny své knihy a co na něm koresponduji a skypuji s přáteli. Je to skutečně na pováženou.
Nalil jsem si proto i sklenku Merlota a čekám. Pořád nic. Ani to víno mi už nepomohlo. Lepší nálada zůstala ztracená kdesi v nekonečné noci. Tak jsem, nevím už po kolikáté, otevřel Skácelovu knihu drobných próz. Já vím, že o tomto člověku už píši nějak moc často, ale je mi úplně jedno, co si kdo o tom bude myslet. Nálada se mi totiž pokaždé pomalu, ale jistě vrací.
„Malá recenze na blba“, „Malá recenze na žebřík do nebe“, nebo „Malá recenze na konec světa“. A další a další drobné prózy, kterým říká recenze nebo kurzivky. Hlavně ta recenze na žebřík do nebe mne zaujala, protože je až metaforicky snivá a plná naděje a víry.
Čas mne už dávno přesvědčil o tom, že dobrá a třeba ještě lepší nálada než jen ta dobrá, není vůbec nároková veličina. Je třeba o ni bojovat. Možná se dostaví, když si přistavím ten žebřík, který se bude opírat, někde v nekonečnu, o nebeskou klenbu. A pak už zbývá jen ta víra.
„Jednou se přece musím dozvědět, jak je nebe vysoko; kolik to dělá metrů. Snad mi to vyjde. Dole na zemi přidrží žebřík kamarádi a na nebesích andělé.“
/Jan Skácel/