Jak už to na světě chodí, o hrob se musí taky někdo starat. A platit. Hrob byl napsaný na moji babičku, ale ta umřela, když mi bylo deset let. Hroby nebyly nikdy předmětem mých zájmů, pokud nepočítám romantické schůzky mezi hroby v pubertě, a tak je logické, že jsem netušila až do smrti posledního obyvatele hrobu tatínka, jak se s financováním a vůbec vším kolem hrobu nakládá.
Vzhledem k tomu, že onen hřbitov a tudíž logicky i hrob jsou po čertech daleko od mého domova, jezdíme tam jen o dušičkách. Neděste se, hrob nepatří mezi ty zanedbané a opuštěné! Naopak, patří mezi nejkrásnější hroby široko daleko, protože ho zdobí moc krásná socha od Olbrama Zoubka! Byl to tatínkův kamarád a tatínek u něj nechal udělat sochu klečící ženy z pískovce, když zemřela prababička Filomena. Uznejte, že takový hrob nemá kdekdo, a že Olbram, ač tehdy ještě mladý a začínající sochař, netrousil svoje sochy jen tak po hřbitovech!
Zkrátka, když zemřel i tatínek, napadlo mě, že nevím, jak to s hrobem vlastně je. Je to deset let, co jsem ležela v noci a nemohla spát starostí, jak se to dělá, na koho se obrátit, kam poslat peníze. Tehdy jsem to nějakým zázrakem zjistila a hrob zaplatila na dalších deset let. Ty uplynuly jako voda a já si uvědomila, že zase nevím, jak to s tím hrobem je. A tady je ten zádrhel. Nemohla jsem si zaboha vzpomenout, jak jsem to před těmi deseti lety vyřešila. Abyste si nemysleli, že jsem úplně neschopná, tak než začnete tímto nebezpečným směrem uvažovat, vězte, že jsem se za těch deset let dvakrát stěhovala, jednou rozvedla, jednou vdala a jednou změnila příjmení! Doklady o placení hrobu tak zůstaly kdoví kde.
Jenže na co je internet, že? Prostě to vygoogluju, říkala jsem si. No jo, ale mezitím se situace v provinčním městě změnila a komunální služby byly v propadlišti dějin. Psala jsem všude - na obecní úřad, na sociální služby a nic. Nikdo mi neráčil odpovědět, nikomu jsem nestála za to, aby mi prozradil, kdo se o hřbitov stará. Pak moje sestřenice, která má chalupu kousek od onoho města, pomocí špionážních způsobů zjistila, že o hřbitov se stará firma XXX. Tedy že má v popisu práce kromě svozu odpadků a bazénu taky hřbitov. Kupodivu jsem psala i jim, ale taky neráčili odpovědět.
I zasedla jsem k internetu a nalezla jejich stránky. Tam jsem se dočetla jméno a telefon zodpovědné osoby. Jenže ouha! Telefon vyzváněl a po dlouhé době ho zvedla osoba jiná. Ta první, co je na stránkách, byla pouhou brigádnicí a brigáda jí skončila. Osoba na druhém konci drátu se chvíli zpěčovala, ale po mém zoufalém naléhání mi poskytla emailovou adresu, kam prý mám vylíčit, co tedy vlastně chci. Tak jsem napsala, že sice neznám číslo hrobu, ani nejsem babička Marie - majitelka, že se jmenuju dokonce jinak než před deseti lety, a taky že adresa je jiná, nicméně ráda bych zaplatila.
No a nic. Čekám, čekám, odpovědi se dočkat nemůžu. Tak jsem zase zavolala a po dlooouhém vyzvánění mi telefon zvedla ta samá osoba. Ta mi sdělila, že můj mejlík sice došel, leč paní, co má v popisu práce hřbitov, je dlouhodobě nemocná. A aby se nenudila, počítač si vzala s sebou domů, takže mám smůlu. Když jsem zase nabrala dech, podivila jsem se a paní mi oznámila, že mám štěstí, protože ta paní se na ně přijde podívat příští týden a pokud budu mít ještě větší štěstí, pod paží bude třímat i počítač. Tak jsem zase čekala a zase nic. Po dalším týdnu čekání jsem zavolala a hle! Telefon zvedla ta dlouhodobě nemocná paní. Chvíli jsme nezávazně konverzovaly a poté, co jsem se zmínila o své důležité funkci ve zpravodajství televize a poznamenala něco o posvícení si na hřbitovy v jejich oblasti, paní hned po položení sluchátka zasedla k počítači a odeslala zprávu. Z té jsem se dozvěděla, že sice v hrobě leží babička Marie, ale taky nějaká Marie Moravcová a Jan Moravec. Ha! Buď chodíme brečet na cizí hrob, nebo jsem odhalila nějaké strašné rodinné tajemství!
Abyste věděli, i já a moje sestra máme strašlivé tajemství, o kterém paní z firmy nemá ani šajnu! V našem hrobě je už pěkná tlačenice! Kromě oficiálně uložené prababičky, babičky a dědečka, jsou ostatní mí drazí příbuzní šoupnutí do hrobu ilegálně! Prostě jsme nikdy neobjevily nikoho, kdo by nám oficiálně urny do hrobu uložil. A tak jsme tam za pomoci pajcru ty urny postupně daly samy. A teď vám prozradím tajemství nejtajnější! Když jsme tam dávaly urnu s tatínkem, daly jsme si se sestrou na kuráž panáka a za šera, na dušičky, jsme se odebraly na hřbitov. No a jak jsme z toho byly celé naměkko, tak jsme tam tatínka šouply i s igelitkou. Fakt. Pak už jsme neměly sílu ani odvahu kámen znovu nadzdvihnout. Tatínek je prostě v pruhované igelitce. Přece nemůžu zodpovědné paní jen tak mýrnyx týrnyx oznámit, že v hrobě je o tři urny a jednu igelitku víc, a nota bene že tam chybí Moravcová s Moravcem!
Tak jsme si s paní ještě jednou zatelefonovaly a na férovku jsme si to vyříkaly. Já upřesnila babiččino datum úmrtí, líp popsala hrob a paní mi konečně poslala smlouvu a složenku. Už po mně chce jen takovou maličkost, jako babiččino rodné číslo a zjištění, kdo vlastně hrobové místo zdědil. O třech ilegálních urnách a igelitce nemá naštěstí ani páru. To vím jenom já, moje sestra a vy, čtenáři. A taky táta, ale ten se tomu určitě směje...
Dnes je hrob krásně opravený a stářím zničenou sochu Olbrama Zoubka jsem věnovala fakultě restaurátorství v Litomyšli za to, že mi udělají kopii, což se taky stalo. Taky papíry k pronájmu hrobového místa mám konečně v pořádku, přestože jsem se zase rozvedla a zase bydlím na jiné adrese. Příběh jednoho hrobu tak má šťastný konec...
