Zatímco někomu připadá normální, že při každé návštěvě přinese vnoučeti sladkosti nebo hračku, někdo jiný to označuje za nepřípustné rozmazlování. A co teprve, když přijde řeč na výchovné metody. Někteří rodiče dovolí pětiletému dítěti, aby rozhodovalo o chodu celé rodiny, jiní to považují za rozmazlenost a naopak doma zastávají názor, že se dítě musí vždy podřídit rozhodnutí dospělých.
Rozdíly v pohledu na rozmazlenost se navíc projevují i v různých generacích.
„Nikdo mi nevymluví, že dnešní děti rozmazlené jsou. Jen si vezměte ty hromady hraček, které mají. Moje vnoučata mají pokojíky doslova zavalené plyšáky, vůbec si s nimi nehrají. Já měla jednu panenku a dodnes si vzpomínám, jak vypadala, jak jsem si s ní hrála, jakou radost jsem z ní měla. Byla mi vzácná, vážila jsem si jí,“ říká dvaaosmdesátiletá Olga, smířená s tím, že kdykoli něco podobného zmíní rodině slyší větu: „Nemůžeš srovnávat dobu svého dětství se současností, svět je úplně jiný.“
Pravda je taková, že rozmazlené děti existovaly v minulosti stejně jako nyní, rozdíl je jen v tom, že nyní k jejich rozmazlování rodiče, prarodiče a další příbuzní mají mnohem více možností a prostředků.
„Bojíme se ztráty lásky svých dětí, špatně snášíme jejich negativní emoce, soutěžíme s druhým rodičem o dětskou přízeň. Důvodů k rozmazlování je nespočet. Společné mají to, že dětem škodí,“ říká psycholožka Pavla Koucká.
Podobně výstižně popisuje jeden z častých důvodů rozmazlování jednašedesátiletá Eva. „Zcela sebekriticky přiznávám, že vnučku rozmazluju a cílem je, aby mě měla ráda, ideálně, aby u mě trávila více času než u druhé babičky. Je pro mě doslova vším. Nemám moc přátel, žiju léta sama, s dcerou jsem moc ideální vztah neměla, ovšem s vnučkou si rozumím, vidím v ní kus sebe. Takže ano, když ta malá potvůrka něco chce, jde za mnou a ví, že já podlehnu, ať už jde o nové tričko či jinou naprosto nezbytnou věc, jinými slovy naprostou pitomost,“ vypráví.
Soutěžení je velmi častý důvod, proč jsou děti rozmazlené. Často k němu dochází v rodinách, kde jsou partneři rozvedení. „Rodiče mého bývalého muže kupují klukům na co si vzpomenou, jako by tím chtěli dát najevo, že já jim po rozvodu nemůžu vše dopřát. No nemůžu. Bývalý muž má novou rodinu, na synech z našeho vztahu dost škudlí, tak se je snažím vychovávat tak, aby věděli, že si člověk nemůže vše dovolit, že si na vše musí vydělat, našetřit. A pak přijde bývalá tchyně a strčí každému z nich dva tisíce se slovy, aby si koupili co chtějí. Takže oni vyrazí do nákupního centra, přivlečou spoustu nepotřebných zbytečností, ale že by jim koupila nové boty to ne,“ popisuje svou zkušenost jednačtyřicetiletá Radka.
Současní senioři byli zvyklí na model takzvaného rakousko-uherského drilu, jehož podstatou bylo, že se děti příliš nechválí, očekává se od nich poslušnost a úspěch. A když neposlouchají, jsou potrestány, nezřídka i fyzicky. Toto nyní prakticky vymizelo a společnost se posunula k druhému extrému. Jedná se o liberální výchovu, kdy dítě je prakticky středobodem rodiny, něco jako Bůh, který jí vládne. V psychologii se ujal výraz helicopter parent, tedy rodič vrtulník, což je označení pro lidi, kteří kolem svých ratolestí neustále poletují a dělají, co jim na očích vidí.
„Stále častěji se setkávám s lidmi naprosto psychicky vyčerpanými výchovou dítěte. Chtěli mu dát svobodu, vést ho k ní, ale naopak se jím sami nechali zotročit,“ napsala psycholožka Jiřina Prekopová ve svém bestselleru Malý tyran.
Jenže rozmazlenost se nemusí týkat jen dětí. Rozmazlená může být žena, pokud má partnera, který si myslí, že se její láska dá koupit hromadou oblečení či šperků. Stejně tak rozmazlený může být senior vysokého věku, který doma diriguje rodinu, jež o něj pečuje, jako by se nebyl schopen ani pohnout, zatímco on by ve skutečnosti schopen byl, jen proč by se snažil, když stačí písknout a všichni mu všechno podají, přinesou, odnesou.
Takovým vrtulníkem, který kolem někoho poletuje, se může stát kdokoli. Může poletovat matka kolem dítěte, manžel kolem manželky a naopak, babička kolem vnoučátek, dospělí lidé kolem svých starých prarodičů.
Najít hranici mezi tím, kdy jde o létání smysluplné, které činí všem zúčastněným dobře, je těžké stejně jako pojmenovat, co to vlastně je rozmazlenost, jak se pozná, koho se týká, kdy je milá a kdy už nebezpečná.