Ukážete-li desetiletému vnoučkovi kapky rosy v trávě, můžete se tak maximálně dočkat odevzdaného "ehmm", aby babička věděla, že byla slyšena. Zatímco právě TA babička už s očekáváním malého zázraku kouká ráno do trávy na nádherné brilianty, které tam kdosi přes noc rozházel. Mění barvu jen mírným pootočením hlavy - zlaté, zelené, fialové, modré... Reklama na klenoty. Jaká krása! Přináší mi radost už celá léta a neomrzí se.
Je to až příliš poetické, tak něco zemitějšího. Otevírám zrána dvířka v lince, za kterými se ukrývá malý "špajz" - mouky, nudle, luštěniny, koření. A... hledí na mě pár korálkových očí, které patří šedému kožíšku s bílou náprsenkou a dlouhému chundelatému ocásku. Údiv rovný šoku je patrný na obou stranách. Zvířátko se vzpamatuje jako první a fofrem se protáhne otvůrkem tak malým, že dále zkoprněle "čučíte", co se to děje.
Tento růžový čumáček, živé délky 30 cm, otestoval první setkání jako vlídné přijetí do vaší domácnosti a zaujal v lince pozici domácího pána. Další členové "plšího bratrstva", jak se posléze ukázalo, neměli stejné štěstí. Byli svým náčelníkem, tedy mámou, která je právě "vykopla" z hnízda, vykázáni do patřičných mezí a ... "postarejte se o sebe!"
Tak tedy plší rodinka. Co s ní v chalupě? "Plch velký" je u nás chráněný, a i kdyby nebyl, tak tomu roztomilému kožíšku přece nemůžete ublížit.
Než se k nám po týdnu dostala zásilka s objednanou odchytovou klecí, situace byla již patřičně pokročilá. "Máma", kterou jsme nejdřív pokládali za jediného příslušníka plšího rodu u nás na chalupě, obsadila celý prostor s několika drátěnými šuplíky a prostě si tam "bydlela". Střídala patra, nakukovala do krabic s moukou, vloupala se do piksle s dětskou krupičkou, pospávala, stočená do klubíčka, na skleněných kořenkách. A samozřejmě hojně navštěvovala toaletu. Po týdnu z ní byl už téměř ochočený "domácí mazlíček". Dostala jméno hodné plšího vůdce Alfons I.
Jednoho rána, další překvápko. Na podlaze u linky se choulí malá šedá kulička. Ježíšmarjá, říkám jí, v noci jsi tak flámoval, žes ani domů netrefil?! Neodporoval a nechal se chytit do kbelíku. Vypuštěn do bezpečné vzdálenosti 3 km od chalupy, nemohl ani uvěřit, co se to stalo. Táák, oddechla jsem si. Budu mít sice zbytečně zakoupenou klec, ale mám po starosti.
V podvečer jakýsi rachot, který se zakrátko změnil v honičku v MÉ špajzce, jejíž nájemník měl být přece už dávno v lese... Šedý plšík se vyřítil zpod linky a zmizel bůhvíkde. Prudkým pohybem otevírám dvířka a... hledí na mě dvě korálkové oči Alfonse I.
Prostě, aby se to nepletlo. ALFONS, čili máma a prozatím dva výrostci - první BERTÍK, už trajdá po lese, druhý CECIL, se schovává po chalupě.
Pak vzaly události rychlý spád. Alfons se vrhnul s důvěrou do klece na oříšky a jablíčka a byl vypuštěn do bezpečné vzdálenosti. Cecil si ještě pár dnů s námi zahrával, to když "mizel" ze zavřené klece po té, co oříšky a jablíčka spořádal. Pak i nad ním "spadla klec" a byl vypuštěn...
Zatím je klid a doufám, že na ZIKMUNDA už nedojde, jak sýčkovala má zlomyslná kamarádka. I tak bylo radosti víc než dost.
A doufám, že tento úsměvný příběh si rádi poslechnou i vnoučci.