Našla jsem si takovou nad chalupou v Beskydech a během celého léta mě nezklamala. Měla tak dlouhodobě "navrch" před tou opravdovou "bednou", ve které se už dlouho, předlouho neodehrává nic, co by pamětník mého věku neviděl už několikrát ve svém životě.
Ohraničena sytou zelení téměř 100letých smrků zleva i zprava, podkreslena živou zelení vzrostlých jeřábů, bříz a lísek, nabídne v každou denní dobu jiné představení, jinou, vždy originální kulisu. Někdy je to drama, velkolepá bitva, klid před bouří. Jindy světelná šou, v níž slunce a mraky jsou hlavními herci.
A letos často zazářila jako protagonistka nebesky modrá obloha (jak případné) ve své One man show. Ojediněle tato modrá kráska připustila na pódium nesmělé bílostříbrné elévy a dokonce i stádu beránků nechala několikrát spásat své "modré z nebe". Jednou jedinkrát se vkradl na její území kousíček měsíce, a to jen proto, že na nebeské báni zabloudil a vracel se velmi unaven a vyčerpán v ranních hodinách na své nebeské lože.
Když se sama sebou nudila, nahodila alespoň jiný odstín modři na svou již tak dost modrou hřívu a nechala si svůj účes zkrášlit bílou stužkou letectva. A někdy si pohrávala za zpěvu elektrických drátů s plachtícím kánětem (nebylo k zachycení). Jen jednou se podařilo přepnout z českých luhů na francouzský kanál, ale tam byla k dispozici jen tmavěšedá mapa Francie.
Tato skvělá obrazovka mi nedala spát, a tak jsem se jednou vykradla ven a uloupila její noční tajuplnou tvář. Nekráčel po ní měsíc, hvězdy se kdesi zatoulaly, takže na fotce je jen "černá díra". Zatím neprozkoumaná. Snad se její tajemství poodhalí příště.