Toalety s vyhřívaným sedátkem a elektronickým ovládáním, do kterých lze vstoupit pouze ve speciálních pantoflích, jak velí staletá tradice. Rychlovlak Šinkansen, kde se průvodčí v bílých rukavicích cestujícímu hluboce ukloní, aby vyjádřil úctu k zákazníkovi, kterou mají Japonci v genech. Cizince všude vítá zdvořilý úsměv a uctivé chování (tate-mae), ale nikdy se nedozví, co si Japonec ve skutečnosti myslí (hon-ne). Japonsko je zemí kontrastů, kde se snoubí staleté tradice s moderním stylem života.
日本je znak kanji, který se čte Nihon a má doslovný význam „původ slunce“. Proto se Japonsku říká „země vycházejícího slunce“. 日je slunce a 本 najdeme ve slovníku v prvním významu jako „kniha“. Nedává to smysl? Pro pochopení je třeba nahlédnout do historie. Znak 木, který se od 本liší pouze chybějící vodorovnou čárkou dole, znamená „strom“. Když Japonci v minulosti počítali pokácené stromy, odškrtávali si je právě tou čárkou dole, která znázorňovala kořen. Kořen je původ stromu. Následně Japonci v 7. a 8. století přejímali myšlenkové proudy (například buddhismus) z Číny a zdrojem tohoto nového vědění byly knihy. Znak 本 tak získal nový význam „kniha“, přičemž si ale ponechal i vazbu na původní význam znaku bez čárky dole, takže číslovka pro „dva stromy, dva vlaky, dva mosty, dvě láhve" apod. se v mluveném jazyce řekne „nihon“, ačkoliv znak je poněkud jiný (二本). Znak 二 označuje číslovku „dva“.
Koncem zimy roku 1997 se na nás obrátil kamarád Honza s prosbou, abychom se setkali s jeho japonskou známou Asako, která potřebovala sehnat manželský pár, jenž by jel reprezentovat Českou republiku v Kjóto v rámci družby tohoto japonského města s Prahou. Asako u nás studovala šest let sociologii. Poznali jsme i jejího manžela Juna. Jejich svatba byla domluvena dohazovačem „nakōdo“. Ještě po druhé světové válce se takto domlouvalo 70 % sňatků, nyní je to přibližně 6 %, přičemž většina z domluvených manželství se uzavírá ve venkovských oblastech, kde mají větší váhu tradice a mladí lidé se hůře seznamují. Při přípravě svatby je však dodnes důležité zjistit, zda nevěsta či ženich nepocházejí z kasty „burakumin“. Jedná se o potomky příslušníků profesí, které byly považovány za „nečisté“, jako jsou řezníci, popravčí, koželuhové, hrobaři nebo popeláři. Kastovní systém byl sice v Japonsku zrušen již v roce 1871, ale předsudky a diskriminace ve vztahu k burakumin přežívají do současnosti. Přísný systém registrace místa bydliště Japonců umožňuje snadno zjistit příslušnost ke kastě burakumin u předků uchazečů o manželství nebo zaměstnání. Rodiče prověřují ženichy a nevěsty svých dětí ohledně jejich příslušnosti k této kastě a dělají vše pro to, aby se takový sňatek neuskutečnil. Velké společnosti se snaží nepřijímat burakumin do zaměstnání.
Asako mluvila česky obstojně, ale štěbetala nesmírně rychle, takže jí nebylo skoro nic rozumět. Přesto jsme pochopili, že se na nás usmálo štěstí. Magistrát města Kjóto nám uhradí týdenní pobyt v tomto klenotu japonské kultury a částečně přispěje i na letenky. Štěstí o to větší, že se cesta uskuteční počátkem dubna, kdy celé Japonsko žije jedinou událostí – svátkem ohanami. Rodiny a přátelé se setkávají pod rozkvetlými třešněmi sakurami v parcích, kde piknikují, zpívají a jedí tradiční jídla. Často to zapíjejí rýžovým vínem saké. Na počest sakur jsou rovněž připravované speciální sladkosti právě z květů samotných třešní. Od konce března, kdy sakury začínají kvést na jihu Japonska, jsou v televizi průběžně poskytovány informace o tom, kde právě začínají kvést sakury. Říká se tomu „sakurová fronta“ a je to nejdůležitější zpráva dne. Plány na ohanami se stávají hlavním tématem hovoru všech Japonců. Na mě procházky pod rozkvetlými sakurami zapůsobily do té míry, že jsem si Japonsko okamžitě zamilovala. Samozřejmě nejen proto. V Japonsku se totiž cizinec všude cítí vítaný a v naprostém bezpečí. A to i přesto, že je Japonsko zemí přírodních katastrof. Ničivá zemětřesení, lijáky, záplavy, sesuvy půdy, tajfuny, tsunami, sněhové vánice, dusné a horké léto. Japonci to všechno přijímají s pokorou a jejich supermoderní technologie si s většinou těchto přírodních jevů umí do značné míry poradit. Japonci jsou s přírodou spjati do daleko větší míry než Evropané. Obdivují nejen kvetoucí sakury, ale i podzimní hru barev listí stromů. Barevné listy (kōyō) především japonského javoru (momiji) jsou pro japonský podzim tím, čím jsou pro jaro třešňové květy. Během jedné z našich dalších tří cest do Japonska jsme měli příležitost tuto podzimní krásu obdivovat.
Asako nás vybavila několika frázemi v japonštině. Až po letech jsme si uvědomili, jaké nesmysly jsme říkali a jaké společenské prohřešky jsme páchali. Například jsme nevěděli, že nejhorší, co může člověk na veřejnosti v Japonsku udělat, je vysmrkat se. Nicméně bez ohledu na veškerá naše „faux pas“ jsme neviděli na tvářích našich hostitelů nic jiného než milé úsměvy. Ve všem se nám snažili vyhovět. Ale ani oni netušili, že občas dělají věci, které my považujeme za neslušné. V době naší cesty sedmdesát procent Japonců kouřilo. Okada-san byl v té době ředitelem muzea v Kjóto a kouřil tři krabičky cigaret denně. Během jídla nám foukal cigaretový dým přímo do obličeje.
Cestovat do Japonska na týden se nám nezdálo postačující. Chtěli jsme poznat i obyčejné Japonsko. Proto jsme se rozhodli strávit jeden týden před oficiální částí návštěvy někde poblíž města Kjóto. Píchla jsem prstem do mapy a vybrala městečko Gobō na poloostrově Kii v prefektuře Wakayama, vzdálené asi 160 kilometrů od Kjóto. Je zde důležitý rybolov, zejména kranasů, okounů a humrů, a také zemědělství, zejména produkce řezaných květin. Městské skleníky produkují širokou škálu květin, kterými zásobují japonský trh, a oficiální květinou města je ibišek hamabo, druh cesmíny dorůstající výšky 3 až 5 metrů, který má v létě žluté květy. Stejně jako celkově v Japonsku i v Gobō ubývá obyvatel. Za posledních šedesát let se jeho počet obyvatel snížil o téměř jednu třetinu na 23 000. V důsledku stárnutí populace (kōreika) a snižující se porodnosti (šōshika) hrozí Japonsku demografická katastrofa.
V dubnu 1997 jsme tedy přistáli na letišti Kansai nedaleko Ósaky. Čekali na nás dva hlavní organizátoři družební akce – Okada-san a Išiura-san. S nimi byla přítomna také tlumočnice do angličtiny. Zdálo se nám neuvěřitelné, že pro nás přijeli jenom proto, aby nás dovezli do našeho ubytování v Gobō, ačkoliv to nebylo součástí oficiální návštěvy. Z cesty z letiště si pamatuji slova, která Išiura-san neustále opakoval – „wataši wa …“. Dnes vím, že to znamená „já …“. Išiura-san byl úspěšný podnikatel, vlastnil zásilkovou firmu. V Gobō jsme měli rezervovaný „business hotel“. V Japonsku to kupodivu znamená levný hotel s malými pokoji. Vybavení bylo ovšem dokonalé. Japonci si potrpí na detaily. Žehlicí prkno, nůžky, šitíčko, potřeby na čištění bot, lžíce na boty, tužky, papíry … . Snídani tvořila souprava mnoha mističek s nejrůznějšími jídly, která byla v té době pro nás zcela neznámá. Po pravdě řečeno nám ale moc nechutnala, především nakládaná zelenina. Často jsme se najedli hlavně rýže.
Slovo „san“ připojené ke jménu znamená pan, paní nebo slečna. Oslovení v japonštině se řídí sociálním postavením, pohlavím a věkem dané osoby. V případě dětí a mladších lidí se používají přípony "kun" (většinou pro chlapce) nebo "chan" (většinou dívka nebo mladá žena, se kterou má daná osoba přátelský nebo intimní vztah). My oslovujeme všechny Japonce příponou "san". Výjimkou je Asako, ke které se chováme jako k Češce. Okada-san oslovuje svoji manželku Mayumi i její matku Reiko bez přípony, ovšem obě ženy o něm uctivě mluví s příponou "san".
V Gobō jsme byli naprostou raritou. Kromě nás tam nebyl žádný cizinec. Na večeři jsme chodili do místní hospody (izakaya), kde se večer scházeli zaměstnanci místních firem. V Japonsku si podřízený nemůže dovolit odmítnout pozvání šéfa na saké. Tyto večírky končily zpitím všech do němoty. Odvrácená tvář Japonska. My jsme raději objevovali další jídla japonské kuchyně a postupně jsme si našli jídla, která nám zachutnala – například houby šítake nebo taštičky gyōza. Jeden den jsme byli náhodně osloveni honosně vypadající Japonkou. Byla majitelkou jedné firmy a vrtalo jí hlavou, kde jsme se v Gobō vzali. Pozvala nás proto na večeři do tradiční japonské restaurace. V domluvenou hodinu na nás před naším skromným hotýlkem čekala luxusní limuzína. Řidič v obleku a s bílými rukavicemi nám otevřel dveře limuzíny a odvezl nás do restaurace vzdálené … sto metrů! Tam na nás čekala podnikatelka se dvěma mladými Japonkami. Cizince viděly pravděpodobně poprvé v životě. Pokukovaly po nás, roztomile se chichotaly a jedna z nich se lámanou angličtinou vyptávala, odkud jsme a co tam děláme.
Pobytu v Gobō jsme využili k procestování poloostrova Kii. Jedná se o největší poloostrov v Japonsku. Na poloostrově se nachází soubor památek světového dědictví UNESCO známý jako "Posvátná místa a poutní cesty v pohoří Kii". K prozkoumání poloostrova jsme si pronajali malé auto. Zaměstnanci půjčovny nás důrazně varovali, abychom si dávali pozor. V Japonsku se jezdí vlevo a v roce 1997 jsme ještě nebyli schopni si nic přečíst. Na uzoučkých horských silničkách byla sice všude v zatáčkách zrcadla, ale vyhnout se protijedoucímu autu nebylo snadné. Japonští řidiči byli ale nesmírně uctiví. Když se manželovi podařilo vjet na složité křižovatce do protisměru, nikdo na nás netroubil ani nám nespílal. Protijedoucí řidiči nám vyklízeli cestu, usmívali se a ukláněli se nad volantem. Jednou jsme beznadějně zabloudili. Všimla jsem si značky se stále se opakujícími znaky kanji. To musí být nějaké velké město! Po půlhodině sledování této značky jsme konečně vyjeli na hlavní silnici. Po mnoha letech jsem se při naší další cestě do Japonska dověděla, že to byla značka „Pozor zatáčka!“. Zážitkem bylo tankování benzínu. Po načerpání pohonné hmoty a zaplacení se na výjezdu z benzínové pumpy seřadili všichni její zaměstnanci a hluboce se uklonili. Jejich kravaty se dotýkaly země.
Na poloostrově Kii se nachází Koya-san, nejposvátnější hora v Japonsku, kde je pohřben Kukai, zakladatel směru buddhismu s názvem „šingon“. Tato svatyně vznikla již v roce 819 a obklopuje ji poklidné chrámové městečko. Poprvé v životě jsme zde viděli hřbitov vyhrazený dětem. Naším dalším cílem byl vodopád Nachi-san, který je dobře známým symbolem Japonska a představuje dokonalé spojení přírody a duchovna, což je ostatně podstatou japonského náboženství šintō. Tento vodopád je rovněž jedním z nejposvátnějších míst v Japonsku. Pohled na něj je skutečně úchvatný. Okolní lesy jsou strašidelně krásné s prastarými kořenovými útvary a vysokými tisíciletými stromy. Úzkými silničkami se nám podařilo dostat i do termálních lázní Yunomine Onsen na jihu poloostrova. Yunomine se nachází v malém údolí hluboko v srdci posvátných hor Kumano. Říká se, že zdejší voda během dne sedmkrát změní barvu. Horké prameny Yunomine jsou využívány již více než 1800 let a jsou jedny z nejstarších v Japonsku. Nikdy nezapomenu na pohled na lázeňské hosty, kteří si v košíku nosili vejce a vařili si je v horké vodě onsenu.
Pobytem v Gobō jsme se patřičně naladili na oficiální část této návštěvy Japonska. Byli jsme již tak zdatní, že jsme si troufli dojet do Kjóto sami vlakem. A stálo to za to! Již nákup jízdenek byl zážitek. Věnoval se nám samotný přednosta stanice Gobō. Doprovodil nás osobně do vagonu a při odjezdu vlaku si hlubokým úklonem umazal kravatu. Jednalo se o obyčejný osobní vlak, ale po kolejích plul zcela neslyšně. Průvodčí v bílých rukavičkách. Úsměvy a zvědavé pohledy spolucestujících. Vozík s občerstvením projíždějící uličkou. Uklánějící se prodavačka něco vykřikovala. Ničemu nerozumíme, tak se alespoň usmíváme. V Kjóto se nás ujali hlavní organizátoři. Magistrát nám pronajal vilu na předměstí Kjóto. Oficiální část cesty byla plná mimořádných zážitků. Přijal nás starosta města Kjóto. Byli jsme pozváni do tradiční japonské restaurace. Před večeří nás majitel restaurace provedl po klasické japonské zahradě obklopující restauraci. Obsluhovaly nás ženy v barevných kimonech, které se při servírování jídel neslyšně sunuly po kolenou. Jídla byla nádherně nazdobená, ale mnohdy mdlé chuti. I zde jsme se najedli hlavně rýží. Měli jsme dojem, že Japonci jedí především očima. Některá z jídel byla skutečná umělecká díla a byla škoda je konzumovat.
Každý den jsme měli nabitý programem. Absolvovali jsme japonské pití čaje známé jako sadō ("cesta čaje"). V Evropě je sadō označované jako "čajový obřad", ale v praktickém životě ho Japonci prožívají nejčastěji s rodinou nebo přáteli. Navštívili jsme rovněž tradiční japonský dům s doškovou střechou. V obci Keihoku nedaleko Kjóto v něm bydlel jeden z našich hostitelů, Okada-san. Velmi nákladná došková střecha je vyrobena z materiálu kaya, který vzniká rozsekáním a svazkováním japonské stříbrné trávy a rákosu. Uvnitř domu existovala podivuhodná kombinace moderních vymožeností, jako je dálkově ovládaná klimatizace nebo vytápěné sedátko na záchodě, a tradičních prvků, mezi které patří okna z japonského papíru washi, rohože tatami a matrace futon, kterou Japonci přes den ukládají do vestavěné skříně, aby co nejlépe využili prostor v místnosti. Nechyběl ani jedinečný japonský vynález kotatsu, který slouží k ohřívání nohou. Jedná se o nízký rám pokrytý futonem, na kterém je umístěna deska stolu. Pod ním se nachází zdroj tepla - dříve to bylo dřevěné uhlí, nyní je to elektrické topení. Japonský venkov na nás velmi zapůsobil. Přispěla k tomu i návštěva tradiční venkovské restaurace se zapuštěným ohništěm irori, které bylo v minulosti nedílnou součástí japonských domácností. Irori se nacházelo v obývacím pokoji a hospodyně na něm vařily a ohřívaly vodu v závěsné konvici.
Po návratu z venkova do Kjóto jsme byli pozváni na představení divadla kabuki. Již na ulici byly vidět ženy ve skvostných kimonech. Ve hrách kabuki hrají i ženské role pouze muži. Herci mluví monotónním hlasem a jsou doprovázeni tradičními hudebními nástroji, jako je šamisen (japonská loutna s dlouhým krkem a třemi strunami, rozeznívanými velkým trsátkem). Dodnes vzpomínáme na atmosféru tohoto pozoruhodného představení se středověkým nádechem. V programu nemohla chybět ani zenová zahrada Rōan-dži. Jedná se o velmi dobře zachovalou japonskou chrámovou zahradu ve stylu kare-sansui (suchá krajina). Tento typ zahrady se vyznačuje výraznými skalními útvary, které jsou smysluplně rozmístěné mezi pečlivě vybranými leštěnými říčními oblázky shrabanými do lineárních vzorů. Tyto zahrady usnadňují meditaci v zenovém buddhismu. Vrcholem našeho pobytu v Kjóto byla bezpochyby návštěva chrámových zahrad pyšnících se Zlatým pavilonem (Kinkaku-ji). Jeho první a druhé patro je zcela pokryto tenkými plátky čistého zlata. Ve Zlatém pavilonu jsou uchovávány části ostatků Buddhy. Na střeše pavilonu se skví zlatý čínský fénix. Fotografie Kinkaku-ji jsou společně s horou Fuji nejčastějším námětem plakátů z Japonska. V roce 1950 byl chrám podpálen psychicky nemocným mnichem. Současná stavba je dokonalou replikou z roku 1955. Kjóto je neodlučně spojené s dějinami Japonska. Svědčí o tom i císařský palác. Od roku 794, kdy sem císař Kanmu přestěhoval hlavní město, bylo Kjóto sídlem císařské rezidence. Současný císařský palác v Kjóto sloužil jako sídlo císařů po dobu více než 500 let od roku 1331 až do přesunu hlavního města do Tokia v roce 1869.
Japonské potraviny včetně cukrovinek se často připravují ze sójových bobů nebo rýže. Navštívili jsme výrobnu nattō, což je tradiční japonský pokrm připravovaný ze sójových bobů fermentací. Jeho charakteristický zápach a konzistence mohou být pro cizince odpuzující. Musím se přiznat, že to bylo opravdu nejedlé. Při novoročních oslavách se v Japonsku tradičně podávají mochi neboli koláčky vyrobené z pasty z lepkavé rýže. Jedná se o dost nebezpečnou pochoutku, která může bez pečlivého rozkousání uvíznout v krku a člověka udusit. V Japonsku každý rok zemře při pojídání tohoto pokrmu kolem 200 lidí (z toho čtvrtina během novoročních svátků) a další skončí v nemocnici v kritickém stavu.
Z Kjóto není daleko do historického města Nara. V letech 710 až 794 zde sídlil císař, než bylo hlavní město přesunuto do Kjóto. V Nara se nachází osm chrámů a další svatyně, které jsou společně zapsány na seznam světového dědictví UNESCO jako "Historické památky starověké Nary". Vyniká mezi nimi Tódai-dži, buddhistický chrám z 8. století, který je největší dřevěnou stavbou na světě. Z Nara si dobře pamatuji dřevěné sochy různých příšer a oblud. Pohled na ně byl skutečně děsivý. Náladu mi spravilo krmení jelenů sika. Nara je jimi proslulá a tato milá zvířata jsou tak krotká, že je lze krmit z ruky i hladit. Dokonce podají kopýtko. V parku, kde žijí, je možné si pro ně koupit krmení.
Išiura-san později navštívil Českou republiku, kde jsme se mu věnovali, ale potom jsme s ním ztratili kontakt. S Asako jsme se sice ještě několikrát viděli, a to i v Tokiu, ale v poslední době se již neozývá. Okada-san se nám odcizil v důsledku své megalomanské touhy být uznávaným fotografem. Protože v Japonsku není o vynikající fotografy nouze, odstěhoval se do Bulharska, kde se na chvíli stal mediální hvězdou. Zůstalo nám přátelství s jeho ženou Mayumi-san a její matkou Reiko-san, které je dnes již úctyhodných 92 let. Obě ženy žijí v japonském Kóbe, kde jsme je i navštívili, a Mayumi-san zhruba jednou za rok navštěvuje manžela v Bulharsku. Vztah obou manželů je nám dodnes záhadou.
Náš pobyt v Japonsku ještě pokračoval cestou na jižní ostrov Okinawa, ale to je již tak trochu jiné Japonsko, takže mu budu věnovat samostatný článek.
