Ne vždy život dopadne tak jak bychom si přáli.
Krev se mi vaří. Jsem plný hněvu. Pereme se jako už mnohokrát před tím i potom. Zvítězil jsi, jsi starší a silnější. Stěží popadám dech. Proč zvedáš to křeslo? Ne! Proč? Rána a ostrá bolest, ruka bolí jako nikdy.
Proč brácho! Proč?
***
Koupeme se. Venku za oknem mrzne až praští. Tady v naší útulné prádelně je teplo. Pod kotlem se topí a v něm se vaří voda. Co chvíli si trochu připustíme, aby nám bylo dobře. Hrajeme si, smějeme se a bavíme se. Najednou se zvedáš a plníš hliníkový červený obal od kávy Dadák, co jsme si vzali na hraní z koše vařící se vodou. Musí ji být tak litr. Poléváš mě. Cítím bolest. Cítím, jak se mi kůže svíjí a já sám jsem v agónii bolesti. Křičím. Přibíhá matka. Na pohotovost mě nese několik kilometrů, bolí to a já pláču.
Proč brácho! Proč?
***
Sedíme v kuchyni. Já, matka, dědeček a babička. Nevím, co se děje, ale musí to být něco. Tak zklamaného dědu jsem nikdy neviděl a už neuvidím. Přicházíš domů a otevíráš dveře. Kde si vzal ten telefon! Kde ho máš! Křičí matka. Ty jsi ukradl dědovi peníze z účtu!
Díváš se na mě zlostně. Já se ti očima snažím říct: Já to nebyl brácho! Oni to věděli dřív, než jsem přišel.
Fakt! Věř mi!
***
Občas, jen výjimečně na svátek či narozeniny dostávám kapesné. Jinak si musím vydělat. Zametám cestu od kamínků po zimě, abych je za desetikorunu vysypal babičkám a dědečkům u nás v ulici na blátivou cestičku za domem nebo na dvorek ke slepicím, aby se jim lépe chodilo. Odklízím sníh, pomáhám s taškami, vracím prázdné lahve.
Peníze si střádám do hrnečku na sekretáři v obýváku. Dnes je ten den, kdy si koupím svou vysněnou hračku. Robota Bionicle s vystřelovacím diskem! Jdu do hrnečku a tam nic není. Pláču, rok práce a odpírání přišel vniveč.
Proč brácho! Proč jsi mě okradl?
***
Táta se vytáhl. Nyní peníze výjimečně nepropil, ale koupil nám něco neuvěřitelného. Počítač! Pentium II, IBM. Jako první hru instaluješ Carmagedon, Age of Empires anebo IceWind Dale.
Já hrát nesmím. Můžu se jen dívat. Hraji jen, když nejsi doma. Jakmile na to přijdeš, zbiješ mě. Pokaždé, každý den. Už na to nesahám.
Neměl to být náš dárek brácho?
***
Je zima a mě je 17 let. Vracím se pěšky domů z práce. Těžký školní batoh, který jsem ráno potřeboval ve škole je nyní ještě těžší, mám v něm nákup pro rodinu z práce, kam jezdím na 14:00 hned ze školy.
Je skoro půlnoc a já už od branky slyším, že si neodpočinu. Přijel jsi ty. Sedíš v křesle, kde sedávám já u svého počítače. Do zad tě hřejí kamna a s matkou probíráte důležitá témata té doby. Jsi přiopilý, matka to asi neví nebo nechce vědět?
Sednu si a tiše sleduji televizi. Rýpeš jako vždy, stěžuješ si na pomalý internet, na to že musíš přiložit do kamen, aby ti ráno nebyla zima. Na to, jak špatně žijeme. Zvedám se. Křičím! Kdo myslíš, že platí ten internet? Elektřinu a teplo, co ti hřeje tvář? Směješ se. Urážíš a chceš se opět prát.
Pošťuchujeme se, chceš vyhrát? Ublížit mi? Opařit mě? Zlomit mi ruku a okrást mě? Ne! Dnes už ne. Už nejsem kluk, jsem muž! Odhazuji tvé stokilové tělo stejně lehce, jako každý den házím v práci s balíky vod a basami piv. Letíš! Rána! Zastavuje tě skříň po prababičce. Chytám tě za krk a vyhazuji tě do tiché, mrazivé předvánoční noci. Za chvíli ještě vyhodím tvé věci. Matka pláče.
Už ne brácho. Už dost!
***
Dívám se na tebe a křičím. Proč! Proč jsi mi tak ubližoval? Proč jsi mě neměl rád? Proč jsi se mě nezastával? Proč jsme nebyli životní parťáci? Proč jsme nebyli bráchové! Brácho slyšíš? Já se tě ptám!
Mlčíš, neodpovídáš.
Mou dceru jsi viděl jednou. Víš vůbec, že jsi strýc? Pamatuješ si to vůbec? Proč ubližuješ všem kolem sebe?
Mlčíš, neodpovídáš.
Tvá tvář je bledá, v místech, kde ti oblek nezakrývá kůži, jsou vidět modřiny. Nemluvili jsme spolu 13 let. Věděl si vůbec, že jsem tě měl rád?
Když jsi zemřel, tak jsem necítil nic. Dnes, při psaní tohoto textu pláču. Pláču pro nás brácho. Roním slzy za všechen ten čas, který jsme ztratili v hádkách a pranicích. Pláču nad osudem, který nám byl dán. A taky pláču, protože vím, že až zemřu, nezůstane nikdo, kdo by si tě pamatoval.
Odpouštím ti a mám tě rád, říkám v duchu, když se loučím s tvou urnou na místním hřbitově ve stínu Hostýna.
Odpočívej v pokoji.
Zemřel jsi v okresní nemocnici v Kroměříži 30.6.2023. Bylo ti teprve 35 let. Upil jsi se k smrti a já se už nikdy nedozvím odpověď na svou otázku.
