Jsou časy, kdy mi noc přináší, místo spaní, občasnou tvůrčí inspiraci, někdy větší, někdy menší a já uprostřed noci vstávám a zapínám počítač. Jsem si dobře vědom toho, že bych tu náhle se zrodivší myšlenku do rána zapomněl. Zaplať pánbůh za jakýkoli podnět. I za ten, který přichází v noci.
Noční nespavost je vůbec problém. Dává nám ale prostor na to, na co obvykle přes den nemáme čas nebo náladu. Na různé vzpomínky, události hezké i ty méně příjemné, z podvědomí nám najednou vystupují dávno ztracené jevy a nabyté zkušenosti. No, a když to pokračuje až příliš dlouho, je čas vytáhnout z šuplíku prášek na spaní.
Takto jsem si před nedávným časem vybavil jednu, docela kuriózní, příhodu ze své dávné minulosti. Bylo mi 31, když jsem, jako šéf propagace a podnikové tiskárny jednoho velkého pražského podniku, dostal od svého ředitele příkaz založit organizaci Svazu mládeže.
Po něčem takovém jsem vůbec netoužil, tak jsme si s kamarádem, který dělal vedoucího ubytoven, vymysleli fiktivní SSM. Najmenoval jsem tam pár žen a dívek, které jsem blíže znal a které byly ještě přiměřeného věku, vymýšlel jsem si zápisy ze schůzí, referoval jsem o tom i řediteli a měl jsem od něj na čas klid.
Jenže ředitel se to po čase přece jen dozvěděl. Místo toho, aby mne ale za tento podraz potrestal, tak ho to docela pobavilo. Řekl mi: „Ty sice děláš ho…, ale mluvíš jako poslanec“. A šli jsme to zapít do kantýny. Přežil jsem to ve zdraví.
Vzpomínky, nejrůznější ohlasy, rozjímání nad dávno ztraceným časem, události či zkušenosti, které poznamenaly náš život, to vše občas přináší naše noční bdění. A mně přináší občas i trochu té potřebné inspirace. A tak vám teď nevím, jak bych měl takové noční rozjímání vlastně hodnotit. Dobře, nebo špatně? Toť otázka.
Jan Zelenka
S nočním nespaním mám dlouholeté zkušenosti. Pokud se nemýlím, dostavilo se po mém odchodu do důchodu. Předtím jsem spala dobře, byv unavená denními povinnostmi. Ovšem rána bývala krutá. S odchodem do důchodu zmizely povinnosti pracovní, objevily se však jiné. Stejně tak starosti.
Vlastně nemám ani takový problém s nespaním, jako s usínáním. Jakmile ulehnu ke spánku, můj mozek se aktivuje a začne produkovat myšlenky, zpravidla chaotické. Týkají se ale převážně daného dne a dnů příštích. Pokud usoudím, že některá stojí za zaznamenání, rozsvítím lampičku a poznamenám si ji tužkou na papír. A druhý den ji přepíšu do notebooku. Samozřejmě ne poznámku, co mám zítra ještě koupit.
Reminiscence, rozjímání nad dávno ztraceným časem? To ne. Nejsem moc vzpomínkový typ. A pokud se nějaká vzpomínka náhodou vynoří, bývá spíš nehezká. Jednou za dlouhý čas se mi vybaví někdo z mých dávných přátel a známých, nějaká situace. Přijde mi úsměvná představa, že (abych zůstala u Jendovy historky) bych v noci vzpomínala na to, jak jsem vstoupila do SSM. Došlo k tomu až na fakultě, ještě s jednou kolegyní, a to na přání naší skupinové učitelky, která potřebovala mít plný počet studentů s členstvím v dané organizaci.
Co z toho plyne? Není reminiscence, není inspirace. Ty špatné vzpomínky si nadále nechám jen pro sebe.
Věra Ježková