V noci před cestou domů z Chorvatska mě děsivě zeštípali komáři a asi jak jsem vstávala a mazala si štípance šťávou z "okurčičky", tak jsem si přetrhla řetízek na kotníku. Zjistila jsem to až ráno, když jsem ho viděla ležet u postele. No a co udělá "babička", když se jí přetrhne řetízek? Přece spraví ho tak, jak nejlíp umí - zašije si ho. Já chápu, že to mělo být znamení, že už je po dovolené a mám se zase vrátit do normálního stavu, ale mě se ještě nechtělo.
Ráno jsme si ještě musely vyplnit "Příjezdový formulář". Byla to sice trochu facha, ale zvládla jsem to sobě na svém a sestře na jejím telefonu. Teď jestli někdo z autobusu omarodí po příjezdu, budeme muset na testy, nebo snad do karantény asi i my, že?
Zavazadla jsme sbalily, odnesly je do recepce k Tiborovi s tím, že si pro ně přijdeme večer v sedm. A opět jsne šly na nudistickou Jablanovku, protože v plavkách a těch davech, co jsou na hlavní pláži, by nás koupání opravdu netěšilo. A kdyby se Eva za mnou netáhla tak pomalu, mohly jsme ušetřit za vstup, protože jsem viděla, že branka byla otevřená a teprve chviličku před náma jí ten chlapec zavíral a začínal vybírat vstupné. Ale ona říkala, že nemůže, že špatně spala a že je unavená.
Na pláži bylo ten den plno, no to je jasný, byla sobota a byli jsme tam my, co už večer odjíždíme a i ti, co ráno přijeli. A hlavně ta spousta Moraváků, nejenom že typicky moravsky hlučných, ale hlavně s názory... Ale my jsme se tvářily, že jim nerozumíme, protože jsme úplně jiné národnosti a z úplně jiného státu. Nakonec jsem Evě řekla, že můžeme mluvit o velkém štěstí, že sem k nám nedorazila ta grupa mladých, asi tři české rodiny se spoustou ne víc než tří až čtyřletých dětí, co jsme je zažily včera v "pržírně na ligních". To teda byla síla, děti kvílely, válely se po stolech a lavicích a dožadovaly se hranolek a coly a rodiče jim to, zřejmě v zájmu jejich zdravého vývoje, odmítali koupit, místo toho, aby se na to pro jednou vykašlali a ty pusy jim hranolkama zaplácli... No a ty "andílci rozjívený" teda řvali čím dál víc. To by mi vážně asi hráblo.
V sedm jsme se rozloučily s paní bytnou a potom, "světe div se", nás Tibor odvezl ke Corinthii. Ovšem byly jsme tam hrozně brzo, už ve čtvrt na osm a odjezd byl plánován na 20.50 hodin.
Nějak jsme to přečkaly a chvilku po deváté jsme vyjeli. A doufala jsem, že bude cesta v pohodě a bez nějakého zdržení.
Když o tom tak přemýšlím, vůbec nechápu to, jak se Eva šíleně bojí, aby něco nechytla. Stačí, aby někdo zakašlal, třeba na pláži a už se stěhuje dál od něho. A když dneska chodil po pláži holub a koukal, co by kde sezobl a já mu házela kousky veky, tak ho odháněla a povídala, že mají všelijaké nemoci...
Když už autobus posbíral po Krku všechny cestující, vyrazili jsme na cestu domů. Před hraničním přechodem Rupa, právě když řidič vyhlašoval půlhodinovou přestávku, zjistil, že zapomněl v Crikvenici jednoho pána, a tak jsme se pro něho museli vrátit. Otáčel to ve 23.30, pána jsme vyzvedávali po půlnoci a nabrali jsme tak hodinové zdržení.
Já jsem v devět večer zasedla do autobusu a prohlásila, že v noci nejím, nepiju a většinou ani nechodím na záchod, a tak nevím, proč bych to měla dělat tady. Takže ještě ani na třetí přestávce někde v Rakousku mě ani nenapadlo vylézat. Další zastávka byla už v ČR v Kaplicích. Tak tam už jsem ven z autobusu musela...
Po různých přesunech lidí na několika parkovištích do několika dalších autobusů jsme v 10.10 vyjeli ze Strakonic, už prý přímo do Prahy - Letňan. S předpokládaným příjezdem v půl dvanácté. Tak to vypadalo dobře, to by bylo prima, to bych měla hodinu do odjezdu. Ovšem cesta nebyla jednoduchá a do Letňan jsme dorazili chvilku po dvanácté a to mi bylo jasné, že autobus z Holešovic v půl jedné stihnout nemůžu.
Byla jsem na mrtvici, když už jsem si ujasnila, že ten autobus v půl jedné z Holešovic stihnout opravdu nemůžu. A další mi jede až ve čtyři. S tou taškou se nikam jít nedá, a tak jsem myslela, že budu v Holešovicích třiapůl hodiny sedět a čekat... Nakonec se mi v Letňanech podařilo vnutit se do rozvozu na Ústí a pan řidič mi slíbil, že mě vyhodí v Lovosicích. Někde u vlakového nádraží nebo mi to ještě upřesní. Tam by pro mě snad někdo dojel. Snad to nějak dobře proběhne. Potom po dlouhé besedě s lidma z Lovosic se domluvilo, že nás vyhodí u Lidlu. Mě to bylo úplně jedno, já v Lovosicích nebyla ani nepamatuju, vím jen že tam smrdí chemička a je tam velký areál TRCZ kde se snad montují nějaké pásy a ty ovládací panely do korejských aut či co. Pan řidič měl strach, že se u Lidlu neotočí, ale ti co byli přímo z Lovosic ho přesvědčili že určitě jo. A za deset minut jedna už jsme jeli.
Asi v osm večer mi psala Eva, jestli už jsem doma. Doma už jsem byla dávno. Přijel pro mě syn asi ve dvě. Dědeček nemluvil, ale to mě ani neudivilo, je to totiž každý rok stejné a vlastně mi to ani trochu nevadilo. Vyndala jsem věci z tašky, uklidila tu spoustu naprosto nepoužitých a k pračce odnesla tu malou hromádku toho, co je na vyprání s tím, že o to se pokusím zítra. A pak už jsem si jenom chvíli popovídala s dětma, no chvíli, zvládla jsem u toho dvě piva a potom už jsem se šla povalovat do postýlky, byla jsem z toho cestování nějak unavená.
V noci mě přišel nejdřív pozdravit kocourek Pinďa a potom na chvilku i kočička Andulka. Ale byla teplá noc, a tak si jí odešli užít ven a já stejně chtěla spát a ne se muckat s kočkama.
