Prý o čem mluvíme, to si do života přitahujeme. Rozhodla jsem se tedy, že já jsem se měla, mám, a budu mít dobře. Samozřejmě, že občas si postěžuji kamarádce, ale jen tak, lehce. Abych si náhodou nepřivolala do života nějaký problém. Věřte mi, vychází to.
Nevím, kolik dnů mi ještě zbývá, než odejdu tam někam, odkud není návratu. A proto se snažím si každý den užít a prožít. V radosti, pohodě, s lidmi, které mám ráda a nebo s lidmi, kteří mě něčím obohatí, rozveselí, pobaví. S rodinou, dobrou knížkou, s prací na zahradě nebo u včel. A nebo jen tak, užívat si přírodu. Kochat se letním ránem, prvním sněhem, úžasným západem slunce, letní bouřkou a nebo ledovou krásou, co dokáže jen mráz jinovatkou. Pořád je na co koukat a co objevovat.
První prolety včel, kvetoucí lísku, rampouchy na střeše. Kosáky, krmící mladé, poskakující po zahradě s plnými zobáčky žížal. První zkušební lety mladých vlaštovek, krmítko obsypané sýkorkami, sladké hrozny vína, kvetoucí růže, vůni lip. Pozorovat mimča, jak rychle rostou, jejich první krůčky a než se naděju, jdou do školy. Pozdravit sousedku, potěšit se starým filmem, co přivolává vzpomínky, zaposlouchat se do vyprávění a veršů Františka Novotného nebo kamarádky Evičky, poslechnout si dobrou muziku.
Vltava, zahraná na harfu i starý rock and roll, co jsem kdysi poslouchala na „Laxíku“, cikánská muzika, všechno má v sobě „něco“, co mě nabíjí. Někdo to složil, naučil se to a poslal nebo posílá dál. Energie úžasná a pozitivní.
Jsem tvor společenský a zvídavý, nemám problém se dát do řeči s lidmi, které neznám.
Jednou je to paní Jana, která občas chodí pečovat o pomník a hrob Václava Havla a jeho první ženy Olgy, jindy ukrajinská rodina, žijící dočasně v malé vesničce u Rakovníka.
Velmi ráda čtu Ziburova vyprávění o cestách a lidech. Podobně vypráví zážitky z míst, kde žil nebo která navštívil, jeden náš kolega v klubu. Má neskutečnou paměť. Třeba zrovna včera jsme se při povídání náhodou dostali k názvům ulic. Hned nás obohatil o několik nezvyklostí. Všechny si dokázal vysvětlit, ale jedna mu byla záhadou. Ulice Ululuk. Tak se zeptal. Místní si udělali legraci z cedule, hlásající ul. U luk. UlUluk byl na světě.
Velkou mou radostí je psaní. Spisovatel ze mě nebude, píšu jen tak, pro zábavu. A potěší mě, když se můj výtvor někomu líbí a ještě víc, když u někoho vyvolá pozitivní vzpomínky.
Tohle všechno jsou mé malé velké seniorské radosti. Naplňují mé dny. A pevně doufám, že ještě pár let budou a že ještě potkám hodně lidí, stejně naladěných.
PS: Pokud jste dočetli až sem, děkuji za váš čas.
