Integrovaná záchranná
akce a (naše) reakce

Crrr, crrr…! Domovní zvonek drnčí do šumění vln na prosluněné mořské pláži. To je zvláštní, kde se tu vzal? Odkládám sklenici mojita do písku vedle lehátka a ona se mi ztrácí před očima. Ona a s ní i mořský příboj, slunečník, písek, jen to zvonění zůstává. 

Kruci, takový krásný sen a je pryč! Crrr, crrr! To je všechno, co z něj zůstalo! Dochází mi, že to není sen, že opravdu někdo zvoní.

V pět hodin ráno? Něco se muselo stát! Hlavou mi proběhli sprintem všichni nejbližší příbuzní a jejich momentální lokace. Hlásil snad někdo, že by se chystal jet někam autem, jevil někdo známky blížící se virózy či jiné choroby, pohyboval se dnes v noci někdo v zóně jakéhokoli ohrožení? O ničem nevím, ale přesto vstávám z postele se strachem:

„Prosím?!“ huhlám přes stažené hrdlo do sluchátka telekomu.
„Dobrý den, tady je strážmistr Řanda, městská policie. Otevřte nám, prosím, někdo tu uvízl ve výtahu.“ Ze srdce se mi odvalil balvan.
„Hodím vám klíč, nefunguje nám dálkové otvírání dveří,“ říkám strážníkovi už skoro normálním hlasem a beru svazek z věšáku. S hlasitým žuchnutím dopadá ze sedmého patra na trávník.

Vlézt si zpátky do postele nepřichází v úvahu. Za chvíli budou uniformovaní hoši nahoře a vrátí mi klíče. Musím počkat! Do oken se zvenčí hrne hluk motorů. Co je zase tohle?  Na parkoviště vjíždí hasičské auto, nezdržuje se parkováním, zůstává stát šikmo a zatarasuje průjezd. Vyskakuje z něj pět sehraných chlapíků v tmavošedých kombinézách se zelenými proužky. Každý ví, kde je jeho místo, kterého kusu nářadí se má chopit, a už mažou přes trávník ke vchodu. V těsném závěsu za nimi běží dva příslušníci státní policie, kteří zastavili svůj vůz akčním smykem těsně za nimi. 

„Paní, otevřte nám dveře, máte ve výtahu…“
„Já vím, už jsou tu měšťáci!“ Muži zvolní a hledají pohledem auto s městským znakem. Nestojí tady, asi parkují na druhé straně. Další klíč letí dolů a současně strážci pořádku klepou na dveře:

„Prosím vás, vzbuďte manžela, potřebujeme se dostat do strojovny.“ Manžel má od ní klíče, stará se v domě o provozní záležitosti. 

S těžkým srdcem vcházím do ložnice. Můj muž by mohl napsat o vydatném spánku diplomovou práci! Zatímco si jeho vrstevníci povídají o nespavosti a Hypnogenu, on se netají tím, že se těšil do důchodu především na to, že se konečně dosyta vyspí. Vstává okolo půl deváté, ale klidně vydrží spát i déle. A teď ho mám krutě vytrhnout ze spaní už v pět!

„Je mi to líto, miláčku, ale ve výtahu zůstal někdo viset, vyprošťují ho policajti a potřebují tě k tomu,“ hladím ho šetrně po rameni.
„Cože, co se děje, kdo kde visí?“ Manžel si nezadá s čerstvě vylíhnutým kuřetem a hrabe se z postele jako mechanická loutka. Chvilku se motá mezi nábytkem, jako by nevěděl kde je, potom sahá do krabičky pro příslušný klíč a míří ke dveřím. Cestou si stihne jen prsty prohrábnout kštici.

Jsem baba zvědavá! Stojím mezi dveřmi a dívám se, jak kolem mě stoupá vzhůru po schodech podstatná část městského integrovaného záchranného systému v příslušných uniformách, vedená mým mužem v pyžamu. Chvilku štrachají nahoře u strojovny. Chodbou poletují povely a pokyny, muži se otáčejí a běží kolem mě pro změnu zase dolů. Manžel tentokrát řadu uzavírá. V našem patře nerozhodně zaváhá, a pak pokračuje dál. O patro níž se potkává s muži, zdolávajícími opět schody nahoru. Nerozumím, co mu říkají, ale připojuje se k nim. Je na ně tristní pohled!  Ještěže jeho jediné pruhované pyžamo odpočívá v koši s prádlem na žehlení. Vypadal by mezi nimi jako zatčený trestanec.

Mizím z chodby, aby mě nepřistihli, jak se chechtám. Představuji si, jaké divadlo by se tu naskytlo náhodným divákům, kdyby se ten výtah zasekl včera, protože manžel v teplé noci propotil pyžamo, a aby mě nebudil štracháním ve skříni, vyřešil to po svém. Převlékl se do mé kvítečkované, bleděmodré noční košile, kterou měl po ruce. V té by se tedy mezi uniformovanými záchranáři obzvlášť dobře vyjímal!