Dnes se zmíním o dvou cestách do ciziny s rodiči poté, co jsem abslovoval dvouletou vojnu.
V srpnu 1968 jsme vyjeli autem Fiat 600 do NDR k baltu. Já jsem řídil, protože jsem si na vojně pořídil řidičák. Vyjeli jsme ve čtvrtek 17.8 a plánovali jsme se vrátit v neděli. Dojeli jsme do Rostocku, na koupání to rozhodně nebylo, bylo asi 18°. Zbývalo se jen procházet po promenádě ve Warmemunde a snášet studený vítr. Už si nemohu vzpomenout, kde jsme přespávali. V neděli ráno jsme vyrazili nazpátek.
K hranicím jsme dorazili už za tmy. Čekalo nás tam velké překvapení, neboť nás ta vítal pohraničník se samopalem. Nařídl nám se otočit zpátky. Silnice je tam úzká a v jediném vyklenutém místě parkovalo již několik českých aut. Nikdo z nás nevěděl, co se to děje. Po chvíli jsme zaznamenali přibližující se rachot a poté jsme uviděli nepřetržitou kolonu tanků. Hned nám bylo jasné, že se budou valit přes hranice.
Otec prohlásil, že začala válka a byli jsme velice skleslí. V tom čase v Praze ještě nic nevěděli a oznámení o napadení jsme v tranzistorovém radiu uslyšeli někdy kolem půl druhé v noci. Zanedlouho se u nás objevili němečtí policisté, kteří nás nasměrovali do Pirny. Skoro celou cestu jsme míjeli kolonu tanků a to dost těsně. Zážitek z jízdy hrůzostrašný. V Pirně nás ubytovali v rekreačním zařízení, ven jsme nesměli. Sebrali nám tranzistoráky, takže jsme tři dny, které nás tam drželi, neměli vůbec ponětí, co se doma děje. Když jsme potom přejížděli hranice, ty už nikdo nehlídal. V Hřensku jsme si všlimli tanku uprostřed Labe. Nakonec jsme zjistli, že naše očekávání byla horší, i když skutečnost byla špatná.
V červenci 1969 jsme jeli autem přes Rakousko do Jugoslávie. Tehdy to bylo ještě možné, hranice byly zavřeny až později. Stanovali jsme u moře, kde se nám zlíbilo, to by už dnes nešlo. Pobřeží jsme projeli až dolů do Ulcinj včetně Kotoru, dnes bychom překračovali hranice Bosny a Černé Hory. Jugoslávci byli na nás velmi milí, soucítli s námi kvůli okupaci. 21 července jsme byli v Dubrovníku a večer jsme na korze Stradom sledovali přistání Američanů na měsíci, které promítali na velké plátno. Nakonec zmíním zpáteční cestu, kterou jsem celou odřídil, bylo to nějakých 18 hodin za volantem.
