Občas když si vzpomínám, co mi kdy manžel, se kterým tedy "kráčím životem skoro padesát let", udělal, musím se tomu dneska už smát. Ale tenkrát, když mě vzal "podívat se ještě jednou v životě na Rujánu", to jsem tehdy fakt myslela, že nemůžu přežít. Už si ani nevybavím, kdy to přesně bylo, asi někdy v roce 2002 nebo 2003. Tenkrát, před těmi dvaceti lety, jsem si moc přála jet se podívat do Německa. Jezdili jsme tam totiž pod stan když byl Péťa malý a naposledy jsme tam byli, když mu bylo asi 5 let. Na první pohled jsem se tehdy zamilovala do rozkošných domků pokrytých rákosovou střechou a do lodí, kotvících na modrém moři v přístavu Stralssund. A když jsme přejeli přes padací most na Rujanu, to teprve ta krása začínala...
Na pláži jsme mívali proti větru hadrové zástěny nebo jsme si zaplatili plážový koš. Ve stánku jsme si kupovali zmrzlinový pohár v modrobílém zálohovaném umělohmotném kelímku (nejvíc ze všeho připomínal kelímek na čištění zubů). A ten název - "Eisbecher Mitt Sahne", na vanilkovou zmrzlinu nalili sběračku míchaného kompotu (švestky, hrušky, třešně), navrch dali šlehačku a co bylo tehdy u nás naprosto nevídané - navrch nasypali barevné sypání (to tehdy u nás vůbec neexistovalo). Byli jsme z toho úplně uchvácení...
V sámošce prodávali rostlinné máslo (to jsem tehdy u nás nikdy v krámě neviděla?) a hrubý métský salám, kterému jsme pro jeho konzistenci říkali "syrový salám", k večeři v jídelně v kempu jsme jedli úžasná grilovaná kuřata, prodávali je po půlkách za pár feniků, v rybárně jsme objevili obdivuhodných několik druhů rybího salátu, hrozně tmavý chleba a proti našim i hrozně tvrdé housky. A všechno mi tam chutnalo, i zvláštní "bramboráky" bez česneku, na které si Němci sypali krystalový cukr. Já je jedla sice bez cukru, ale vzhledem k tomu, že olej tam zřejmě nalili na začátku léta a my tam byli až v srpnu, tak mě po nich pěkně vzal žlučník.
No, krásné vzpomínky mám třeba i na to, jak jsem si koupila nádherné botky - červené lakové kačenky, moc krásné a moc se mi hodily k červeným krátkým šatičkám, které jsem si na dovolenou sama ušila, ovšem na první procházce jsem si v nich tak sedřela paty, že mě manžel musel zpátky nést. Ale to mě ještě měl rád a já navíc po operaci žlučníku vážila o hodně míň než dneska. K tomu všemu mě i v noci pronásledovala vzpomínka na úžasně modré a taky úžasně studené moře a nádherné velké vlny. Takže jsem škemrala a škemrala, aby mě tam Jarda ještě jednou vzal. Představovala jsem si, že třeba přespíme v autě, dáme si někde něco k jídlu, i když to bude za eura, ale pro jednou si to snad můžeme dovolit, projdeme se po Göhrenu, podíváme se, jestli tam ještě jezdí ten kouzelný malý parní vláček a prostě si užijeme krásný vzpomínkový víkend nebo tak něco. No a jak jsem o tom mluvila, asi často i před známýma, tak si pamatuju, že kamarádka Helena se mě zastávala, říkala, že mě chápe a že tomu rozumí a Jardovi řekla "tak jí tam prosím tě vem, co ti to udělá". A tak jsme jednou v červenci jeli, večer - na noc, přesně tak jako jsme tam jezdili vždycky před těmi dvaceti lety. Přes Berlín jsme jeli potmě a všude svítily neónové reklamy a bylo to ještě úžasnější, než v dobách, když byl Berlín dederonský. A to už tehdy mi to přišlo nádherný...
No, abych to zkrátila, pointa tohohle příběhu je v tom, že jsme ráno dojeli na Rujánu, vylezli z auta v Göhrenu, který už pochopitelně vypadal úplně jinak, než jsem si ho pamatovala, došli se projít po chodníčku nad pláží, který vedl dunama kolem kempů z Göhrenu až do Baabe a pak se mě Jarda zeptal, jestli už jsem se "podívala". Nechápala jsem, ale řekl, že jestli už jsem se podívala, tak jedeme zpátky. Celou cestu domů jsem nepromluvila, protože jinak bysme se asi hrozně pohádali. Až za hodně dlouho, když už jsem to časem strávila a zeptala se, proč mi to udělal, tak mi řekl, že jsem se chtěla "ještě jednou podívat" na Rujánu a to mi umožnil. O ničem jiném prý nebyla řeč, jen o tom "podívání se".
