Pokorně mu to dovolím a pro tentokrát se přidám na stranu těla. To proto, abych mohla psát o svých seniorských radostech.
A moje seniorské radosti?
Vlastně nejsou jen seniorské. Proplétají se mým životem po celá dlouhá léta jako červená nitka. Jen teď, co jsem pověsila bílý zdravotnický mundůr na hřebíček, mám zase na ně víc času.
Ale začnu od počátku, kdy jsem své radosti potkala poprvé. Co pamatuji, už na základce se u mě projevovala potřeba kreativních činností rukama. Fascinovala mě příroda a toulky se skicákem, ve kterém přibývaly obrázky květin. Vyráběla modrotiskové obrázky krojovaných postaviček. Chemická modrotisková metoda, kterou mě naučila moje učitelka na výtvarném kroužku. Sbírala jsem vyschlá dřevíčka v lese a hledala v nich zakleté tvary a pak nožíkem upravovala a upravovala, až mnu viděné se stalo viděným pro koho kaliv. Na trička kopírovala toluenem obrázky zpěváků ulovených v dobových časopisech. Šila halenky a na ně vyšívala květinové motivy…. A takhle bych mohla pokračovat. Moje kreativní dušička milovala a miluje všechno, do čeho mohu dát kousek sebe a tím vytvořit něco odlišného, osobitého, vyjadřující osobnost jednotlivce.
Jak ubíhala školní léta, osud mě nasměroval úplně k jiné profesi. Studia mě posunula k profesi zdravotníka a naplno mě pohltila už v době studií. V té době mě potkalo fotografování, které se pak promítlo i v mé profesi. Jen v období šesti let mateřské „dovolené“ bezprostředně po studiích převládla moje kreativní duše, ale po ní bylo nutné dohánět zdravotnické vědomosti a dovednost. Jak běžel čas jen sporadicky, ve chvílích, kdy mi pocitově hrozilo v běhu pracovních povinností vyhoření, jsem se ke kreativní činnosti podvědomě vracela.
Když pracovní čas dospěl do poslední fáze a na dveře začal klepat důchodový věk, ještě chvíli jsem vydržela v pracovním kolotoči, ale už v té době začala navštěvovat kurzy celoživotního vzdělávání na ZČU Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara. Nejprve jsem si doplňovala vědomosti ve fotografii u profesora Radovana Kodery. Teoreticky, a pak i prakticky, v ateliérech školy. Naprosto jedinečné. K tomu si připsala několika semestrové Dějiny umění. Další rok pak Design interiéru. Naučila se pracovat v programu SketchUp pro simulaci interiéru a ostatní šlo ze mne. Z toho, co mě bavilo již v mládí, ale neměla jsem na to čas. Práce s kreativitou, s barvami, estetickým viděním, a hlavně s fantazií. Další rok pak zápis do dvousemestrového grafického designu, kde přibila schopnost částečně ovládat program Adobe Ilustrátor. Ve druhém semestru vše, bohužel, ovlivnil zatrolený Covid. Jen tak pro zajímavost, celoživotně jsem pracovala na virologickém oddělení. Asi se mi ten „nano vandrák“ chtěl pomstít. Alespoň jsem se však po covidu měla kam vrátit a pokračovat. Postupně a bez traumat jsem přešla do „penze“. Pro někoho těšené a pro někoho, jako já, nepředstavitelné. A víte, co mě na tom baví nejvíc? V jednotlivých kurzech se sejdou lidé různého věku se stejným zájmem. Naprosto přirozeně si předáváme své pohledy na přístup k zadaným úkolům, které jsou samozřejmě ovlivněné i věkem, ale věk najednou nehraje tu nejdůležitější roli. V diskusi jsou jen lidé s různými názory, kteří si chtějí naslouchat, protože se chtějí ve svých dovednostech posouvat.
Všechna tato činnost se pak promítá v mém každodenním životě. Digitalizuji si staré kinofilmy focené starou Praktikou, kterých mám velký archiv. Dělám pak překvapivou radost lidem na upravených stařičkých obrázcích ze sedmdesátých let. Vůbec fotografování, jak a co zachytím přes hledáček fotoaparátu a co s tím provedu v Zoneru a dám obrázkům další rozměr, tak to je jako jít každý den novou krajinou. Umím také poradit při tvorbě interiéru u lidí, kterým se líbí propojení starého a nového. Najít cestu, aby se staré a nové mělo rádo a nestínili jeden druhému. To mě baví. A grafický design nachází své uplatnění při tvorbě různých přáníček, novoročenek…Zapojuji do nich své drobné kresbičky, fotografie, estetické cítění, volbu písma…a kruh se uzavřel. Všechno, co se vine mým životem jako červená nitka se propojilo do vnitřní smysluplné radosti z kreativní činnosti.
Čas od času se mi ještě připomene mé zdravotnické povolání. Ráda se podívám na své bývalé oddělení ve „fakultce“ a sleduji, kudy se ubírá cesta mé zdravotnické profese a těším se z toho. To ano, nezapírám, ale můj život se obloukem vrátil k mé podstatě, která mi byla dána do vínku.
A co si přát? Snad jen, aby mi život dopřál užít si všechno to, co ve mně postupně celoživotní vzdělávání zanechalo a stále rozumět prolínání generačních názorů.
Tak to bych si opravdu přála!
