Přílet na letiště v Nuuku byl dost šokující. Pršelo a „letiště“ byla v podstatě lepší dřevěná bouda. Na jeden z padesáti taxíků v Nuuku se čekalo venku v dešti, byli jsme na konci fronty. Před námi tři Indové. Bylo to poslední, co bychom v Grónsku čekali – indičtí turisté. Později jsme se dověděli, že se v Nuuku staví nové letiště, které bude od roku 2024 schopné přijímat velká letadla z Kodaně. Náladu nám spravil apartmán s nádherným výhledem na město a okolní hory. V Nuuku žije více než 20 000 lidí. Celé Grónsko má 56 000 obyvatel a je autonomní částí dánského království. Na oběd jsme se vypravili do hotelu Hans Egede, ke kterému patří i náš apartmán. Opět skvělý výhled a ještě lepší jídlo – halibut. Na večeři si nakoupíme ve výborně zásobeném supermarketu. Všechno je drahé, ale vysoce kvalitní. Velký výběr ovoce a zeleniny, pečiva i mléčných výrobků. Nejvíce si pochutnáváme na paštice z lososa, dánských plátkových sýrech, skyru a borůvkách. Manžel neodolal a koupil si také uzené maso pižmoně. Přiznal, že bylo dosti tuhé, ale liboval si, že obsahuje málo cholesterolu. Před supermarketem je bleší trh jako v bývalém Sovětském svazu. Chybí pouze „bábušky“. Mnoho lidí na ulici i na zastávkách autobusů kouří, občas se prodíráme oblaky cigaretového kouře. Nejen autobusové zastávky vypadají dosti sešle. Někdy máme pocit, že Grónsko je sice skandinávská země, ale s určitou příměsí země rozvojové. V pátek v noci a o víkendu se konají rodinné a jiné oslavy. Gróňané milují ohňostroje. Slyšíme je každou noc.
Druhý den si najmeme na hodinu taxikáře. Máme štěstí. Je to vzdělaný Gróňan, učí ve škole grónštinu a přivydělává si jako řidič taxi. Grónština podle něj patří mezi nejkomplikovanější jazyky na světě. Vyskytují se v ní slova ve významu rozvitého souvětí, jako například: Nalunaarasuartaatilioqateeraliorfinnialikkersaatiginialikkersaatilillaranatagoorunarsuarooq. Dánský opravář, který nám do apartmánu přišel opravil okno, nedokáže ani po 40 letech pobytu v Grónsku vytvořit souvislou větu, ačkoliv zná jednotlivá slova. Žil dlouho daleko na severu ostrova, kde se mu líbilo, protože se tam naučil dělat hodně věcí. V drsné divočině mu nic jiného nezbývalo. Grónština má rovněž pro všechno svoje slova: počítač se řekne qarasaasiaq (podobající se mozku), vlak je qimuttuitsut (tažná zvířata) a umělec eqqumiitsuliortoq (ten, kdo dělá divné věci). Slovo silaqanngitsoq přibralo k původnímu významu „hlupák“ (ten, kdo nemá rozum) i význam „pálenka“ (něco, po čem člověk ztrácí rozum). Grónština má tři dialekty, severní, východní a západní, které jsou vzájemně nesrozumitelné. Podobné jazyky existují na Aljašce, v Kanadě a na Čukotce, kde rovněž žijí Inuité (dříve se jim říkalo Eskymáci, ale toto slovo má hanlivý nádech a nikdo ho v Grónsku nepoužívá). Taxikář se označuje za Gróňana čili nepovažuje se ani za Inuita ani za Eskymáka. Slovo „eskimo“ znamená v grónštině „pojídač syrového masa“. V Dánsku byl prodej zmrzliny s názvem „Eskimo“ již dříve zakázán. I v našem jazyce máme slova z grónštiny – kajak, nanuk, iglú a anorak (bunda s kapucí). V Nuuku však grónština ustupuje dánštině, část obyvatel hlavního města mluví pouze dánsky, a to přesto že se všechny děti učí šest hodin týdně grónsky. Náš taxikář má vlastní loď (osm metrů dlouhou a dva metry širokou), se kterou vyplouvá na rybolov a lov. Zajel s námi do přístavu a ukázal nám ji. Loví všechno, co se v Grónsku hýbe – tuleně, pižmoně, malé velryby, jeleny karibu. Lovit v Grónsku může každý, kdo tam žije dva roky a koupí si lovecký lístek. Taxikář má tři syny, nejstaršímu je sedmnáct let a má už svoji pušku. Lov byl a je mužskou záležitostí. Role ženy v minulosti spočívala ve starosti o domácnost. Muži doslova záviseli na umění žen šít. Jednalo se nejen o zhotovování oděvů, ale především o našívání tulení kůže na kostru kajaku. Stehy musely být jemné, aby do kajaku neteklo. Čím lepší byl kajak, tím více tuleňů muž nalovil. Dnes však žijí grónské ženy moderním způsobem a protože na trhu práce mají i vzdělané ženy málo příležitostí, opouštějí ženy Grónsko častěji než muži a celkový počet obyvatelstva klesá.
V Nuuku je přísně zakázáno chovat původní eskymácké psy. Mohou je mít pouze Inuité žijící mimo hlavní město, kde není nebezpečí křížení této dosud čisté rasy polárního psa. Jeho nejbližší příbuzný je vlk. Jedná se o nebezpečné zvíře, podle našeho taxikáře jeden z těchto psů nedávno zabil pětileté dítě. V září se i v okolí Nuuku objevují lední medvědi. V zimě se někteří z nich na plovoucích ledových krách dostanou až na severní Island, kde vyvolávají mezi obyvatelstvem paniku. Jsou proto uspáni a posláni zpět do Grónska. Nejen od tohoto taxikáře jsme se dověděli, že vztah Gróňanů k Dánsku je komplikovaný. Původní obyvatelé nemají Dány očividně příliš v lásce, zazlívají jim koloniální minulost, kdy byla potlačována identita Inuitů, stejně jako současnou vojenskou spolupráci s USA. Grónsko má pro NATO velký strategický význam a bývalý americký prezident Donald Trump ho zcela vážně chtěl od Dánska koupit.
Taxikář byl nadšen naším zájmem o jeho kulturu a dovezl nás na údajně nejkrásnější hřbitov na světě. Pravděpodobně nebyl v rumunském Maramureș ve vesnici Săpânța na „veselém hřbitově“ Cimitirul Vesel. Nicméně druhá světová příčka asi opravdu patří místu věčného odpočinku obyvatel grónského Nuuku. Úhledné hroby s dřevěnými kříži jsou ozdobeny umělými i živými květy, mezi nimiž vyniká grónský mák, který kromě Grónska roste už jenom na vrcholu hory Ventoux ve francouzských Přímořských Alpách. Nejkrásnější částí Nuuku je staré město, kde se nachází nejstarší zachovalý dům v Grónsku, jež patřil dánskému luteránskému misionáři jménem Hans Egede. Tento kněz v první polovině 18. století úspěšně působil mezi Inuity a zasloužil se o oživení dánsko-norského zájmu o ostrov po přerušení kontaktů, které trvalo přibližně 300 let. Hans Egede založil hlavní město Grónska Godthåb (dnešní Nuuk). Na pahorku nad starým městem má svoji sochu a je po něm pojmenován nejlepší hotel v Nuuku. Předchozí vikingské osídlení Grónska zaniklo v 15. století, kdy malá doba ledová znemožnila život Evropanů v zemi. Dalšími faktory úpadku kolonie se staly pirátské nájezdy, konflikty s Inuity, kteří se stěhovali na vikingská území, a opuštění kolonie Norskem. O vikingské osídlení Grónska v 10. století se zasloužil Erik Rudý, který byl za vraždu vyhoštěn nejprve z Norska na Island a posléze za další vraždy na tři roky i z Islandu. Grónsko již předtím objevili jiní Vikingové a Erik se tam na tři roky usadil. Když mu vypršel tříletý trest, vrátil se na Island a lákal islandské usedlíky do Grónska, které úmyslně označoval jako Grønland („Zelená země“), aby vytvořil dojem, že se tam žije lépe než na Islandu, jehož název znamená „Ledová země“. Po zimě strávené na Islandu se tak Erik v roce 985 vrátil do Grónska s velkým počtem kolonistů. Osada vzkvétala a rozrostla se na 5 000 obyvatel. K původní skupině se přidaly další skupiny přistěhovalců, kteří utíkali před přelidněním na Islandu. Jedna z těchto skupin, jež do Grónska dorazila v roce 1002, však s sebou přivezla vražednou epidemii, která zpustošila celou kolonii a zabila mnoho jejích obyvatel, včetně samotného Erika. Vikingská kolonie se však ještě vzpamatovala a přežila až do 15. století. Syn Erika Rudého Leif Erikson šel ve šlépějích svého otce a objevil téměř pět set let před Kryštofem Kolumbem Ameriku. Propátral část pobřeží Severní Ameriky a se svou posádkou přezimoval v zemi, kterou nazval Vinland – Země pastvin (někdy se uvádí jako Země vína).
Bylo slunečné nedělní odpoledne. Šest stupňů nad nulou. Gróňané se v tričkách slunili na kamenech u moře, prokazovali svoje vrozené umění ovládat na vodě vratký kajak, děti se houpaly na podivných provazových houpačkách, zatímco my jsme se v mrazivém větru choulili v zimních bundách a nepohrdli jsme ani šálou a čepicí. V zimě je zde běžná teplota 10 stupňů pod nulou, přičemž v lednu a únoru teplota může klesnout až na minus 35 stupňů. Od září do května se teplota jen zřídka pohybuje nad nulou. V Grónsku je suchý vzduch. Ačkoliv je zima, nikdy není sychravo. Znamená to rovněž zvýšenou potřebu tekutin, takže se zde doporučuje hodně pít a natírat si rty jelením lojem. Zimní srážky jsou omezené, v některých částech severního Grónska panuje pouštní klima s méně než 25 mm srážek za rok, což odpovídá asi 1 % srážek na jižním cípu Grónska. Procházka starým městem s krásně barevnými domečky byla naplněním našich snů o Grónsku. Den končíme v grónském „tapas“ baru Maximut, kde nám maďarská servírka přinesla vynikající rybí polévku a rybí prsty z čerstvé tresky. Jídla nám připravil filipínský kuchař. Jeho krajané a Thajci působí jako kuchaři v téměř všech grónských restauracích. V Nuuku je rovněž thajská restaurace.
Manželova kolena začala reptat, takže jsme si na zbytek pobytu pronajali miniaturní auto. V celém Grónsku je pouze 60 kilometrů asfaltovaných silnic, většina z nich v Nuuku. Vypravili jsme se na důkladnou objížďku města. V oblasti Nuuku jsou ve skutečnosti tři města. Kromě samotného Nuuku, který leží na západě, je to Nuussuaq v centru a na východě Qinngorput, kde se staví nové čtvrtě zajímavých bytových domů v duchu severské architektury. Výrazně se liší od panelákově vypadajících domů v Nuuku, které se nacházejí nedaleko našeho apartmánu. Tyto stavby působí dost depresivně, nicméně několikrát jsme se na Islandu a v Grónsku přesvědčili, že nevábně vypadající objekt skrývá ve svém nitru útulnou atmosféru. V Nuuku je problém najít strom nebo alespoň keř. Přestože se Nuuk nachází na 64. rovnoběžce čili více na jih než město Akureyri na severu Islandu, skalnatá a neúrodná půda tady na rozdíl od Akureyri brání růstu stromů.
Následující den jsme začali prohlídkou národního muzea Grónska, které se nachází ve starém městě. Slevy pro seniory v muzeu neexistují. Hned první exponáty nás ohromily barevnou krásou národních krojů Inuitů. Dnes už bohužel tyto kroje nikdo běžně nenosí. Inuitské ženy dříve rovněž nosily do drdolu vyčesané vlasy. V dřívějších dobách v Grónsku lidé přežívali pouze v případě, že v dané oblasti žili tuleni. Poskytovali jim maso, kůži na výrobu oděvů a kajaků, ale také finanční příjem, protože jejich tuk vykupovala dánská exportní společnost, která z tuku tuleňů, mrožů a velryb lisovala olej. Používal se ke svícení a k výrobě mýdla a maziv. Inuité v té době žili ve velmi primitivních podmínkách. Stavěli si nuzné chýše z kamení a kůží. Kromě tuleňů lovili na moři i lední medvědy, které pronásledovali na kajaku a zabíjeli harpunami. Tuto neuvěřitelnou scénu jsme viděli v černobílém filmu z třicátých let v muzeu. Inuité používali i daleko větší lodě „umiaq“, které jim sloužily k přesunům velkých rodin a rovněž k lovu velryb. Při stěhování rodin na bohatá loviště veslovaly ženy, zatímco při lovu velryb poháněla umiaq pádla v rukou mužů. Tento způsob života je dnes pouhou historií a dnešní Gróňané žijí pohodlným životem. Nejlépe je to vidět na občanské vybavenosti. V každé čtvrti jsou rozkošné jesličky a mateřské školky. Batolata z jeslí jsou často vidět na procházce bez ohledu na počasí – odolnost svých předků mají určitě stále v krvi.
Odpoledne jsme si nejprve zajeli za město, kde se naskýtaly nádherné pohledy na fjord a ostrovy v něm. Byly odsud vidět i čtvrtě Nuuku s malebnými domky. To jsme museli vidět zblízka. Za pět minut jsme již obdivovali tyto domky přímo na místě. Každý domek nebo blok domků má jinou pastelovou barvu. Pestré odstíny modré, červené a zelené barvy střídá zlatavá žluť a snad nejhezčí jsou růžové domky. Jako by se Gróňané snažili těmito veselými barvami učinit jejich nevlídné podnebí snesitelnějším.
Poslední den byl zčásti věnován organizačním záležitostem. Ověřili jsme si, že i v Grónsku jsou laskaví lidé, když nám neznámý řidič pomohl najít benzinovou pumpu. Jel před námi několik kilometrů, aby nás k ní dovedl. Nuuk je sice relativně malý „ostrov“, ze kterého se lze dostat pouze lodí nebo letadlem, ale najít tady cokoliv bylo obtížné. Nefunguje zde totiž navigace a neexistují směrovky. Naposledy jsme se vydali do starého města. Zcela náhodou jsme tam byli svědky tréninku kajakářů, které čekalo následující týden mistrovství Grónska. Dva kajakáři a jedna kajakářka předváděli v mořském zálivu v bouři, větru a dešti husarské kousky svého umění. Bleskurychlé zrychlení. Otočky na kajaku s hlavou ponořenou do vody. Česky se tomu říká „eskymák“. Zatajoval se nám dech, když se některý z nich dlouho nevracel do polohy s hlavou nad vodou. Připomnělo nám to film, který jsme viděli v muzeu. Oslovili jsme trenéra týmu s dotazem, zda i dnes Gróňané loví lední medvědy harpunou na kajaku. Odpověď zněla, že lov probíhá stejným způsobem jako dříve. Stejný kajak a stejná harpuna. Medvědí maso je i dnes pro Inuity pochoutkou. Po celou dobu pobytu jsme si lámali hlavu, proč se všude v Nuuku staví nové byty a jiné budovy. Na večeři, kterou jsme se loučili s Grónskem, nám ochotný číšník vysvětlil, že se bourají staré panelákové bloky a lidé se stěhují do nových, moderních bytů. Spousta lidí je na čekacím seznamu. Byty v Grónsku staví pouze stát. Do Nuuku se rovněž stěhují Gróňané z odlehlých částí země, která po dostavění nového letiště očekává značný ekonomický rozvoj. Gróňanům přejeme, aby bylo zvyšování jejich životní úrovně i nadále doprovázeno obrozováním jejich tradiční kultury a jazyka. Tento malý statečný národ si to zcela jistě zaslouží.
Celý poslední den foukal velmi silný vítr, pršelo. Měla jsem strach, zda vůbec odletíme. Náš let byl deset minut po půlnoci. U jediné funkční benzinové pumpy v Nuuku jsme doplnili pohonné hmoty, našli dohodnuté místo před letištěm na zaparkování pronajatého auta, které si tam příští den vyzvedne korpulentní dáma Mina z půjčovny. Naše letadlo přiletělo z Islandu a manžel se náhodou dal do řeči se Slovenkou, která s ním přiletěla. „Myslela som si, že som mŕtva. Pristáli sme na druhý pokus, vietor sa pohrával s malým lietadlom ako s hračkou, nakláňal ho dopredu, dozadu a na obe strany.“ Manžel mi o tomto rozhovoru takticky řekl, až když jsme přistáli na Islandu. Bezpečnostní kontrola byla těsně před východem na letiště. Šlo se pěšky k našemu miniaturnímu letadélku. Dveře ven nešly proti větru otevřít, musel nám pomoci personál letecké společnosti Iceland Air. Cestou k letadlu jsme měli co dělat, abychom se udrželi na nohou. Manžel se bázlivě dotázal letušky: „Opravdu v tomto větru chcete letět?“ Usmála se a řekla: „My Islanďané se větru nebojíme, umíme si s ním poradit.“ Všichni cestující vypadali v pohodě, ryšavý vousáč za manželem neustále kašlal. Stojící letadlo se ve větrné bouři značně kývalo. Ozval se pilot: „Fouká příznivý vítr, máme ho v zádech, takže na Island přiletíme o půl hodiny dříve.“ Uklidnili jsme se. A měl pravdu, při vzletu se letadélko sice mírně zahoupalo, ale jinak byl celý let klidný. Na Islandu svítilo sluníčko a bylo bezvětří. Na hotelu viselo upozornění, že na ostrově nastala zvýšená sopečná aktivita a že se každou chvíli očekává výbuch sopky nedaleko letiště. V noci se dvakrát zatřásla země. Majitelka hotelu nás uklidnila, že je to normální. Pokud jde o sopku, nebude prý nebezpečná, protože letecký provoz údajně ohrožují pouze sopky pod mořskou hladinou nebo pod ledovcem, které kromě lávy chrlí i popílek. Cestou na letiště nám taxikář ukázal sopku, která měla brzy vybuchnout. Tvářila se zcela nevinně, ovšem při loňské erupci z ní láva natekla až do moře. Letos se Islanďané obávají, že láva poteče na stranu silnice spojující Reykjavík a letiště v Keflavíku, což by znamenalo přerušení hlavní spojnice na letiště. Sopka vybuchla dva dny po našem odletu.
Obě tyto země nám umožnily prožít netradiční léto v zimním oblečení a do značné míry uniknout davům v naší části Evropy. Budeme dlouho vzpomínat na tyto otužilé severské národy, které dokáží žít i v tak extrémních podmínkách. A kdo ví. Grónsko se může v souvislosti s oteplováním planety stát zemí budoucnosti, až se některé oblasti Země stanou v důsledku vysokých teplot neobyvatelnými.
